Na tenhle závod jsem se moc těšil. Jednak to je tradice a klasika (pro mě sice ne, protože jsem to jel poprvé), ale hlavně to byla pro mne výzva: vydržím jet 75 kilometrů ?závodním? tempem? Ujedu to vůbec?!? Jak vypadá Romanov??? Ráno jsem jel do práce na kole, abych si takříkajíc roztočil nohy. Po o kolo k sousedovi do auta a hurá na start. Cestou jsme ještě vyzvedli Induraina, který nám pak dělal řidiče doprovodného vozidla. Na startu dilema co na sebe, sliz do sebe, čůrání ze sebe a pak to přišlo?! Jedu! Snažím se držet balíku zuby nehty a nestačím mrkat na budík: 40 ? 50. sice v balíku a s větříkem v zádech, ale kolem padesátky se první čtyři kilometry jeli furt. Někde za Měšicemi se mi pootočil magnet na kole (ach ty díry!) a přestal mi ukazovat budík. Poslední údaj zněl DST 4,2 AVG 42 km/hod? nevim, na co jste zvyklí vy pánové, ale mě to vyráželo dech. Pak už mi balík (včetně šlapek) začal ujíždět. Ještě se mě snažil povzbudit Kolikáč, který na mě počkal (hezký, avšak zbytečný gesto, nicméně dík) a já už jen ztrácel čelo z dohledu. Dech mi potom vyráželo I stoupání na Řepín. Na mladoboleslavské jsem dojel skupinku šlapek, ale jen proto, že Petr píchnul a Kotě s Vašíkem mu asistovali u opravy. Zastavil jsem, vydejchal se, pozřel sliz, půjčil Petrovi pumpu a jelo se dál. S Petrem jsem neuvisel, tak jsem zkusil střídat s Vašíkem a Kotětem, ale tam jsem měl zase o něco víc sil já, takže taky nic. Od Řepína prakticky sólo. Před Kokořínským údolím jsem si to nasměroval špatně, naštěstí mě práve dojížděli veterání a ctihodní a vykřičeli mě správným směrem. Až pod Romanov jsem nepotkal ani kolo, takže jsem se kochal nádhernou krajinou. A pak vzhůru ke hvězdám (alespoň tak mi to připadalo). Nemohl jsem si nevšimnout fialových čísel na asfaltu. Odpočet k vrcholu - říkám si - aspoň vim, jak dlouho se ještě budu trápit. Šlapu, značka 2100, funim a nadávám, zatáčka, nejlehčí převod, čekám na další značku ? 2600. To není možné, určitě se spletli! Takovou dobu jet sto metrů?!? Je to horší a horší. Od jedné čárky ke druhé mi to trvalo snad celou věčnost - stihnul jsem odříkat otčenáš, zanadávat si, postěžovat si a ještě se přemluvit, abych neslez a nešel to pěšky. Vrchol ? není možná! Když jsem vyjel tohle, vyjedu I na Sněžku. Unáhlil jsem se, protože přichází Mšeno a v něm stoupání na dlažebních kostkách. Pak už mě to vůbec nebavilo. Připadalo mi, že jedu na na Sobi 20 a že je to za trest. Vůbec jsem (díky výpadku budíku) netušil, kolik mám ještě před sebou a tak až ukazatel Tachov 3 mě probudil. Řek jsem si, že to pod tři hodiny dám a ždímal se a ždímal a když jsem na horizontu zahlédl postávající skupinku lidí a v ní Kolíkáče se Šemíkem, kteří horlivě povzbuzovali, vyždímal se I k závěrečnému spurtu. Pod tři jsem se ale nedostal (asi, výsledky ještě nejsou)? I tak BOMBA! Fantastický zážitek I když jsem ke konci pěkně mrznul. Příští rok určitě jedu a samozřejmě očekávám zlepšení :)