Tak je tu další maratón Veloserie - Kelly's Rampušák. Od posledního v Přerově uběhlo pár týdnů, v tréninkovém deníčku přibylo pár kilometrů. Jakpak to pojede dnes? Orlické hory slibují kopce, část trasy vede mě známým terénem. Téměř domácí závod.
Do Štítů přijíždím s dostatečným předstihem, abych mohl v pohodě zaparkovat a obhlídnout situaci. Zhruba hodinu před startem začíná bouřka, ale skončí dřív než začne závod.
Startuje se do kopce. Má to své výhody, nehrozí bláznivé tempo kolem 45km/h, kdy se každý snaží urvat místečko vpředu. Jenže lidi blázní stejně. Jedu si své standardní tempo a všichni mě předjíždějí. Nenechávám se vyhecovat. Je to první kopec a nemám chuť se utavit hned na začátku. Ukazuje se, že mám pravdu. Spoustu "závodníků" předjíždím ještě před vrcholem. Naše kvarteto ve složení Kolbaba (CFC Kladno), HonzaA (SP kolo Praha), IgorJ a moje maličkost (oba Vinohradské šlapky) je už pohromadě a začínáme sjíždět přes Heřmanice do Lanškrouna. Ve sjezdu se trochu trháme, ale v Lanškrouně už jsme zas pohromadě. Na rovinkách, eventuelně ve zvlněném terénu se snažíme o spolupráci, ale nějak to neklape. Buď špatně střídáme, nebo se v kopci vláček zastaví a každý jede podle sebe. Mám dojem, že někde kolem Králík jsme jeli nejdisciplinovaněji. Střídali jsem se po minutě a jeli velice svižně, bez zbytečného zpomalování. Takovou spoluprací se dělají průměry!
O prvním kopci hned ve Štítech jsem se již zmiňoval. Následovalo stoupání z Lanškrouna přes Nepomuky a Vyprachtice. Tady bych mohl zopakovat to, co jsem již psal v reportáži z Mamuta: pastorek 25z mi nedovolí jet pomalu pokud chci udržet snesitelnou kadenci a trochu poodjíždím. Bojím se toho, protože mě to stojí dost sil, které mi budou na konci určitě chybět. Paradoxně toto platí jen v prudších stoupání, v těch mírnějších naopak většinou ztrácím.
Z Vyprachtic sjíždíme do Čenkovic a přes Orličky do Jablonného nad Orlicí. Trochu mě mrzí, že jsme do Jablonného jeli přes Orličky, a ne po státovce. Jel jsem tu před týdnem, to by byl jinačí fičák. Ale ani tak to nebylo špatné. Kvalitní asfalt, provoz nic moc, tak jsme se taky pěkně svezli. Myslím, že to byl Kolbaba, kdo nastartoval ostřejší tempo, které vydrželo až do Jablonného.
Z Jablonného na Těchonín a Mladkov, kde byl první bufet. Zastávka byla krátká, nabrat vodu něco do pusy a hurá dál. Upřimně řečeno, až pod Šerlich si z trasy nic moc nevybavuji. Stoupání, sjezdy, zvlněné rovinky. Vše se opakuje dle výše uvedeného scénáře. Ze Šerlichu jsem měl smíšené pocity. Jednak jsem se na něj těšil, bral jsem jako výzvu a zkoušku mé výkonnosti a odolnosti. No, a zároveň jsem se bál, že to nezvládnu. Teď už můžu říci, že jsem to zvládl. Alespoň z mého pohledu. Kopec rovnoměrný, žádné stojky. Podařilo se mi odhadnout potřebné tempo a udržet ho až na vrchol. Ne že by to byla malina, to ne, ale jelo to! Jedinou výraznou nepříjemností byly mouchy. Držely se kolem mě a byly dost otravné.
Nahoře jsme si dali pauzičku. Nabrali si vody, ionťáku, banány, gely. Každý po libosti a dle chuti. Nádherný sjezd nám byl odměnou za absolvovanou dřinu. Krásný nový povrch silnice umožňoval velké rychlosti. Maximálku jsem měl 78 km/h.
Silnice vedly podél polských hranic a v krásné krajině. Bohužel, tu jsem moc nestíhal sledovat. Zas výjezdy, sjezdy atd. Trochu už jsme se sehráli a začínáme lépe spolupracovat. Kromě našeho hard core se k nám přidávají další jezdci, většinou ti které dojedem. Mám dojem že nás nedojel nikdo. Někteří se jen vezou, jiní se zapojí a jiní čeří vodu. V kopci předjedou a pak to zaseknou a my je musíme objíždět. Na druhou stranu, každý máme své chyby, že?
Dalším kopec, který se mi vryl do paměti je Zlatý potok. Jeho sklon vyhovoval mému stylu jízdy, takže stačilo se držet svého tempa a neměl by být problém. Na vrchol jsem dojel s Kolbabou a hned jsme začali sjíždět dolů, do Horní Orlice. Nakonec jsme se dohodli, že zbytek dorazíme ve dvou. A tady začalo to, co mi bude vždy připomínat Rampušáka 2006. Domluvili jsem se na střídání a dodržovali to. Rychlé, pravidelné tempo, podle terénu. Žádné cukatůry a kličkování. Furt pryč. Měl jsem pocit, že jsem užitečný a že se jen nevezu. Předchozích vláčcích jsem tahal většinou jen chvíli, pak přišlo menší stoupání a já neodhadl tempo a vláček roztrhal. Asi jsem víc škodil než pomohl. Teď to bylo jiné. Už jsem věděl, že není za každou cenu nutné držet přes horizont rychlost 35km/h, ale že je rozumnější zvolnit a ušetřenou sílu odevzdat na rovině. Takto se náš dvojčlenný expres dostal až do vesnice Klášterec, kde začíná stoupání na Zborov. Byl jsem docela rád, nevím jak dlouho bych naše tempo ještě vydržel. Potřeboval jsem si trochu orazit :-) Kostky na začátku stoupáni natřesou a vytřesou již unavené nohy. Ale nedá se nic dělat, je to poslední kopec před Štítama. Do nich nám zbývá asi 10km. Teď už si Kolbabu nesmím nechat ujet. Nejde o to, že bych do cíle nedojel sám, ale rád bych si zaspurtoval. Držím se ho zuby nehty. V kopci to ještě šlo, ale za vrcholem následovalo několik hupů, které mi dost potrápily nohy. Ale udržel jsem se. A je tu už závěrečný sjezd do Štítů. Až do města střídáme. Na značce 500m se připravujeme k závěrečnému spurtu. Jedem vedle sebe a už se nešetříme. Stejně jako start i cílová rovinka je do kopce. A v něm spurtujeme. Paráda.
Cíl. Už nemusím šlapat. Přichází krásná, mladá pořadatelka a na krk mi věší medaili. Pusu jako profíci na Tour nedostanu, ale co bych chtěl, že? :-) Po té plískanici na startu a 7,5 hodinách na kole nevypadám asi moc vábně. Ještě mi odepne startovní číslo a jsem volný. Rampušák, vládce Orlických hor nás nechal milostivě dokončit tento ročník svého marathónu.
Co se týká organizace a pořadatelské služby jsem spokojen. Organizátorům patří dík a uznání. Vše klapalo, občerstvovačky zásobené, křižovatky hlídané, silnice kvalitní, tak že...
"Na shledanou za rok!"
200 km
oficiální čas: 7:46:34 (25,75 km/hod)
čistý jízdní čas: 7:39
převýšení: 3320m