Do Bystřice vyrážím s holkama okolo poledne z Prahy, je pekelný vedro a tak moje představy o Rampušákovi jsou hodně v černých barvách, v takovém dusnu neujedu v pohodě ani 100km, to počasí mi nesedí. V Bystřici se trochu vzpamatováváme a já pak navečer vyrážím do LA. Tam už je vše vzorně nachystané, vygruntované ... díky Honzo a Juro. Jura mi pak ještě centruje zadní kolo, prostě mě chce mít na zítřek dobře připraveného, abych ho uvisel a neměl se na co vymlouvat ... Svorada s Pavlem Čadilem ladí formu jízdou na prezentaci, Jura s Pavlem Matouškem a Helčou jedou vozmo vyzvednout nám čísla, a tak na dvorku v chládku můžu s Honzou v klidu vychutnávat ionťák ze sedmého schodu. Na 21 hodinu vyrážíme, jako již tradičně, do radničního sklípku na náměstí, kde si dopřáváme co si naše hrdlo a žaludek ráčí. Řeč se točí jenom o cyklistice, chudák Helča, plánuje se jak dlouho se udržíme s čelem závodu, když tu najednou se zjevuje Kolbaba, který nás instinktivně objevil, protože ve sklepení není signál, a oni stojí prý už hodinu před domem bez klíčů a marně se nás pokoušejí sehnat. Cestou domů se krásně osprchujeme pěknou bouřkou, u Honzy v kuchyni se ještě dolaďují poslední předzávodní akce a okolo půlnoci už každý ulehá do svého lože. Já nějak nemohu usnout, tolikátý maratón a ta nervozita je furt stejná ...
V 6 hod, budíček a začínám do sebe ládovat do sebe co se dá, poslední přípravy, chceme jet s Pavlem Čadilem na kolech do Štítů, ale ranní průtrž mračen je proti, nalézáme všichni do aut a po silnici plné vody stoupáme přes Laudon do Štítů na start. Polévá mě pot, když si představím, že za hodinu to tu budeme pálit dolů hlava nehlava, a k tomu ještě ta zatažená obloha nevěstí, že by se mohlo vyčasit. Ve Štítech stále ještě poprchává, je to hrozné to rozhodování co vzít na sebe, věřím, že bude teplo a tak návleky a moiru nechávám v autě. Je to až nepochopitelné, ale blízkost startu zahnala mraky a přestalo pršet, jo holt ten Rampušák si to umí zařídit. S Jurou se ještě rozjíždíme, setkáváme se s Mirkem a už se řadíme do startovních boxů.
Ty starty do kopce by se měly zakázat, pro mě je to šílený, snažím se uviset Mirka, před ním vidím i Juru, ale kopec je hodně dlouhý a tak vrcholek už jsem v mírné ztrátě, plácám se mezi skupinkami, které pracně sjíždím, mokrá silnice mě ostřikuje, prostě začátek úplně ?podle představ?. Sjezd do LA je slušně o hubu, brzdy kvůli mokru zabírají se zpožděním, mě schází i taková nějaká jistota, takže Jura s Mirkem jsou nenávratně pryč. Okolo mě Honza Herda, tak ten mě snad dotáhne k nim, z LA se formuje nadějná skupinka, jedeme jak k ohni, jsem často nerozumně na špici a tak v prvních hupech před Nepomukem už toho mám plný brejle, zvolňuji a jedu rozumněji. Jsem smířen s osudem, zase pojedu sám bez nějaké Šlapky, když tu najednou ve Výprachticích volně vyklusávající Jura, no tak to je kamarád, čelo prý udržel až sem, ale jelo se na jeho vkus příliš rychle, a tak jak slíbil, tak taky dodržel a počkal na mě, fakt díky. Hned je to veselejší, no spíše pro něj, protože si v klídku něco klábosí, kdežto já to drtím, abych moc nezdržoval, v každém stoupání mi hlásí kolik výškových metrů nám zbývá na vrchol, je to příjemně uklidňující ... Sjezd do Jablonného to už je óda na cyklistiku, nádherný balík, který táhne orange dres Jury a naopak zezadu to jistím já :-), jede se skvěle, tempo se konečně usadilo v přijatelných mezích a tak do Mladkova přilítáváme ve velké rychlosti, naštěstí se mi podaří za jízdy urvat aspoň banán a už si to stoupáme nahoru k Pastvinám, průměr máme slabě přes 30km/hod., čekal jsem ho lepší, ale ta první půlka až k Šerlichu je hodně "zvlněná".
Balík má parádní sílu, obdivuji Juru jak má stále síly rozrážet vítr na špici, já šetřím síly v neustálém závětří, je tu dělení tras, vypadá to dobře i na dlouhou odbočilo hodně lidí, jede s námi i Zbyněk Ferenc z CKKV. Před Luisiným údolím přidali ještě vypečený brdky po nehezkém asfaltu, který nám ubírá síly, rvu do sebe Carbogely a piji co to dá. Je tu krásná příroda a výhledy na okolní lesy, malý provoz aut, prostě pohádka, jenom kdyby to nebylo zase do kopce, balík se trochu roztrhal, ale teď ho potřebovat moc nebudeme Luisino údolí a Šerlich si musí každý jet za svoje. Průvodcem každého z nás jsou mračna much, jede s námi i budoucí druhá žena v cíli Severová, to je taky motivace pro mě ji udržet, a další motivační faktor přichází na bufetu na vrcholu Šerlichu v podobě čekajícího Mirka Zuzka, jsem tu přesně za 3,5 hodiny od startu, začínám věřit, že těch vysněných 7 hodin musí padnout, rychle se vymočit, doplnit bidony a mažeme dál, začínáme sjíždět nádherným sjezdem asi ve 5 lidech a teď začíná asi nejsilnější zážitek z letošního Rampušáka, nabalujeme na sebe jako sněhová koule další a další závodníky a na Komáří Vrch už stoupáme zase v počtu okolo 10 lidí, Jura s Mirkem nás ženou jak divou zvěř, nabalil se k nám i Tomáš Bartoš z H.I.C., který takto na dálku pozdravuje Bigmiga. Začínám mít problémy ve sjezdech, přece jenom jedu na své maximum a síly pomalu ubývají a to moc jistotě v zatáčkách nepřidá, ale zatím vždy po rovině balík sjíždím, stoupáme na Haničku, do kopců mi to zatím stále jede, ale šlapu s vidinou, že za chvíli přijdou křeče, takže stále lezu ze sedla a proklepávám nožky. Jedeme po zbrusu novém asfaltu, předjíždíme mraky turistů, je tu krásně, úplně bez aut, Zemská Brána a už zase nahoru do Českých Petrovic.
Je to možné ? ... ten nový asfalt stále pokračuje a dokonce je i ve sjezdu do Mladkova, v těch klikatých serpentinách, to je jak někde ve Švýcarsku. Jsme v Mladkově u bufetu, za jízdy zase jen banán do kapsy a valíme dál, ten balík je škoda si nechat ujet. Po chvíli se znovu formujeme do expressu, který to pálí okolo 45km/hod. směr Králíky, kde nabíráme další a další odpadlíky, a nejednou je i mezi nimi Pavel Čadil, no tak teď už jsme "komplet". Tomáš Bartoš furt hlásí, že teď odpadne, ale kopce vždy jede na čele, Pavel už je taky hodně prošitý, ale dře dál. Před Zlatým Potokem ztrácíme vinou defektu Severovou, ale naštěstí zůstává s ní jeden borce z jejího týmu, nastávají pro mě důležité okamžiky závodu, uvisím Potok ? nechytnu křeče ? Stále si vtloukám do hlavy, že ta rovina u Červené Vody je potřeba jet v balíku, takže Potok musím vydržet !
Je to zvláštní, ten kopec mi sednul, žádná krize se nekonala, jeli jsme vcelku rozumně kolem 14-15km/hod., takže i když mě naskočí nějaká skulinka, nacházím v sobě zbytky sil a sjíždím je. Pavel nahoře odpadá, loučí se s námi a je tu nebezpečný sjezd, asfalt pochybné kvality s nechutnými zatáčkami a tak dole zjišťuji, že jsem na chvostu s pěknou dírou na balík, dupu co to dá, chci je dojet před odbočkou na hlavni silnici, ale už to nějak nejde, hlava přestává fungovat, přepadají mě myšlenky: vyprdnu se na to, už to nějak doplácám, když tu jako blesk je za mnou Pavel a povzbuzuje mě, pojď dojedeme je. Tak to je vzpruha, zakousávám se do jeho zadní gumy a točím a točím ... díky Pavle. Při nájezdu na hlavní jsme znovu v balíku, ale stále to jde do mírného kopečka, mám problémy se udržet, ale naštěstí je tu ještě Mirek, který mě srdnatě dotahuje zpátky .. diky moc. Začíná se to točit a Červenou Vodou to už hulíme přes povolený limit při průjezdu obcí, je to paráda, kvůli tomuhle pocitu stojí za to se někde zmáčknout, fakt famózní, jet na 190km přes 50km/hod v početným balíku, to je zážiteček.
Sjezd po znovu krásném asfaltu do Olšan, všichni se začínají připravovat na rozhodující brdek před cílem, a je to tu, prudká pravá, kostky, a už nejsou síly viset, Pavel chytá křeč a musí sesednout, koukám na hodinky, do 7 hodin to zvládneme, točím lehké převody, na Juru a Mirka řvu jeďte jeďte, vyhrajte ten balík, zasloužíte si to ! Jura, ale asi už též smířen se svým osudem, jede volněji a stále ho mám na dohled, je tu Zborov, poslední hupíky a sjezd do Štítů, nešlapu, je 15:20 jo dokázali jsme to, těch 7 hodin padne. Cílový brdek, lidi okolo povzbuzují, ale nemám sil k nějakému zrychlení, naprosto vyždímán projíždím cílem. Juro, Mirku, Pavle a i celý balíku DÍKY !
V cíli si sdělujeme dojmy a tleskáme dalším přijíždějícím Šlapkám, dlouhou i krátkou trať uzavírají Ti nejstatečnější ... Honza, Aleš a Svorada, kteří si většinu závodu museli odkroutit pěkně o samotě ...
Závěrem bych chtěl vyzdvihnout perfektně vybranou trasu, s ohromujícím množstvím nového asfaltu, narvané bufety, bufet i v cíli, příjemné organizátory. Takže především jim patří velké díky a věřím, že příští rok znovu pojedeme silničního Rampušáka, klidně po této, vskutku královské, trase.