Desátý ročník Rampušáka je za námi a musím říct, byl to skvělý zážitek. Krásná trasa, místama úplně nový asfalt, spolupráce a i počasí nakonec bylo dobré. Ubytování jsme si zajišťovali až na poslední chvíli, proto jsme sehnali pouze chatku v Horní Orlici, asi 15 km od Štítů, ovšem za velice slušnou cenu. V pátek odpoledne si ještě projíždím kousek trasy přes Králíky a Zlatý potok , 19km, a těším se na druhý den. Navečer se jedu ještě prezentovat, abych se ráno nezdržoval a taky už den předem pocítil tu maratonskou atmosféru.
V sobotu ráno se vládce Orlických hor rozhodl nám trochu zabrnkat na psychiku, protože když přijíždím ke Štítům, tak vidím úplně zataženou oblohu a blesky. Ve Štítech lije jako z konve, proto vůbec nevylézám z auta a připravuji se uvnitř. Asi 15 minut před startem naštěstí déšť ustává, rychle dávám kolo dohromady a jedu na start. Tam hned potkávám Kolíkáče a stavím se vedle něj.
V 8 30 je odstartováno a hned se dáváme do pohybu. Chci se alespoň na pár kilometrů udržet čelního balíku, tak to hned v prvním kopci peru naplno. Celkem v pohodě se držím v balíku, Kolíkáče jsem nechal za sebou, jede se hodně na těsno, tak se radši neotáčím a nechávám tomu volný průběh.. Sjezd do LA na mokré silnici je dost nebezpečný, balík se natáhl a dost jezdců mě předjíždí. Já jedu na jistotu. Dole se asi v 10 lidech dotahujeme zpět do čelní skupiny. Vím, že tam moc dlouho nevydržím, a taky ne. Hned v dalším stoupání se dostávám nakonec a pomalu s dalšími lidmi odpadám a předjíždějí nás doprovodná auta. Jsme na 22km a průměrná rychlost je 34,5km/h, to nemá smysl se snažit držet. Stoupání na Výprachtice je pořádně dlouhé, 350 výškových metrů nás dále dělí podle výkonnosti. Pomalu mě předjíždějí další jezdci a já spíš čekám na nějakou skupinku, která by mi vyhovovala a také za sebou hledám Kolíkáče a Juru, se kterými bych chtěl jet. Ti se ale neobjevují a na konci stoupání se tvoří asi desetičlenná skupinka, které se na další dlouhé kilometry stávám ocáskem :).
Sjezd do Orliček po rozbité silnici není nic moc, ale dál do Jablonného už je to lepší. U cesty vidím Vítka Nováka, jak opravuje kolo, to je velká škoda, měl na dobré umístění na krátké trati. Teprve v cíli se dozvídám, že to nebyl defekt, ale pád, který ho zastavil. V dalších kopečcích zjišťuji, že tempo tohohle balíčku je o trochu vyšší, než bych potřeboval a je mi jasné, že budu muset i z tohohle vláčku dříve nebo později vystoupit. Jede tam i známý diskutér z cyklodiskuze Jan Herda a musím uznat, že v kopcích mu to celkem jede. Dávám si cíl udržet se pod Luisino údolí a to se mi nakonec daří. Na začátku stoupání ze skupiny dobrovolně vystupuji a dál si jedu svoje tempo. Jsme na 83km, a průměrná rychlost je 30km/h. Na to, že už jsme nastoupali hodně výškových metrů je to slušné a já na sobě cítím dost únavu. V těchto chvílích si ani nedokážu představit, jak ten zbytek do cíle dojedu. Osamocený jedu na Luisino údolí a konečně si také všímám, že taky jedeme v přírodě, koukám kolem sebe, vpravo teče potůček, les šumí, ptáci zpívají a mě se jede celkem dobře. Netuším, co mě ale čeká po sjezdu do Deštného ve stoupání na Šerlich.
Průměrné stoupání 7,5%, necelé 4km, a 285 výškových metrů mě naprosto rozhodili. Jedu pomalu, hrozné dusno, pot ze mě jenom leje, z úvodních mokrých kilometrů jsem špinavý jako prase. To ale úplně nejhorší jsou mouchy. Postupně se hejno, které se nade mnou utvořilo zvětšuje a šíleně bzučí. Dokud jenom lítali nade mnou, tak to bylo ještě dobré, ale když mi začali sedat na ruce, helmu, na řídítka, tak to mě přivádělo k šílenství. Máchám rukou kolem sebe, nadávám a nejradši bych to otočil z kopce dolů a ujel jim. Vidět mě teď nějaký psychiatr, tak mám hospitalizaci jistou. Zkouším zvýšit rychlost z 12 km/h na 14 km/h a ujet jim, ale to samozřejmě nepomáhá. V téhle chvíli jsem zralý na odstoupení ze závodu. Z posledních fyzických, ale hlavně psychických sil dojíždím nahoru, kde zastavuji na bufetu. Tam ještě stojí pár lidí za skupinky, se kterou jsem jel, ale pomalu postupně odjíždějí. Pomalu chci taky sednout na kolo a pokračovat, protože mám za to, že hned tak někdo další na bufet nepřijede, ale najednou se blíží oranžový dres. Je to Jura. Než se ho stačím zeptat, kde je Kolíkáč, tak se objevuje i on. Tak to je skvělé, nálada se mi zvedá o 1000%. Chvíli na něj musíme čekat, protože zdržuje doplňováním bidonů a dalšími zbytečnostmi :), tak se ještě cpu vynikajícími koláčky.
V asi pěti lidech pokračujeme dál. Ve sjezdu dole v zatáčce stojí nějaké auto a značka, tak radši jedu na jistotu a pro mě magická 80km rychlost zůstala opět nepřekonána. Po deseti kilometrech jízdy z kopce je tu stoupání na Komáří vrch. Na začátku mě pořádně bolí nohy, ale postupně se rozjíždím a nahoru vyjíždím naprosto v pohodě vedle Jury a Kolíkáče. Ve sjezdech je Jura jasně nejlepší, vždy nám odjíždí. Dole mám chvilku strach o Kolíkáče, trochu se opozdil a stále se neobjevuje, už myslím, že měl defekt, nebo zamířil v některé zatáčce do lesa, ale pak se naštěstí objevuje a v klidu se dotahujeme zpět do balíku. V další části závodu jedeme pěkně svižně, celkem spolupracujeme a občas někoho dojedeme. V každém kopci máme od Jury perfektní informace, kolik že výškových metrů musíme nastoupat. Jura je také ze všech nejaktivnější na čele. V této části maratonu si také nejvíce užíváme krásného nového asfaltu, je to nádhera jet v takovém balíku po takových silnicích. Přijíždíme do Králíků a další část trasy znám z předchozího dne. Za městem kratší stoupání, potom sjezd a pak kopec přes Zlatý potok. Tady je důležité se udržet a neodpadnout, protože pak je to přes 20km po rovině a z kopce a to je potřeba jet pohromadě. S Kolíkáčem a Jurou zůstáváme na konci skupiny, ale čelo máme stále na dohled. Tady se ani nebojím menší ztráty, protože věřím že bychom ji na rovině vymazali. Po sjezdu menší ztrátu v klidu dojíždíme a pak přichází nádherný 20km úsek po rovině nebo z mírného kopce až do Klášterce. Nejdříve se vezu v zadní části balíku a posledních pár km jdu taky pomoci dopředu.
V posledním kopci na Zborov je jasné, že tady se bude rozhodovat o konečném výsledku. Nějaká spolupráce už nepřichází v úvahu. Měl jsem představu, že vyjedu kopeček, hned sjedu dolů a jsem v cíli. Nahoru se všichni plazíme rychlostí tak 15km/h, někdo nepatrně rychleji, někdo pomaleji. Jet tu odpočatí, tak bychom jeli určitě kolem 20 km/h, ale po 185km už to víc nejde. Z naší skupinky jedu tak na čtvrtém místě, ždímu ze sebe poslední zbytečky sil a už se těším, jak se přehoupnu přes horizont a sjedu do Štítů. Před koncem stoupání mě proto překvapila značka na asfaltu 7km. Říkám si, že to není možné, takovou dálku, ale je to skutečně tak. Poslední kilometry byly opravdové utrpení. Ve sjezdu ke Štítům ještě předjíždím jednoho cyklistu, nejmenšího a nejlehčího z našeho balíku. Poprvé mi tak pomohla moje váha ke zlepšení výsledku :) Posledních pár se metrů kontroluji situaci za sebou a pak je tu tolik očekávaný cíl. Sesedám z kola a vyčerpáním se mi třesou nohy. Po chvíli se ale dostavuje euforie z výkonu, jaký jsme dnes předvedli. Hned za chvilku přijíždějí Jura s Kolíkáčem, je na nich také vidět, že toho mají dost, není se ale co divit.
Na tento maraton určitě hned tak nezapomenu. 196km jsme díky perfektní spolupráci v balíku ujeli za 6h 55 minut. Nejvíc práce tam ale odvedl Jura. Jel jsem s ním a Kolíkáčem až od Šerlichu a většinou kontroloval situaci na čele, když bylo občas potřeba potrhaný balík znovu pospojovat, tak byl vždy tam, kde bylo potřeba, z celého balíku byl nejaktivnější a kdyby jen trochu šetřil síly na závěr, tak by nám v posledním kopci určitě ukázal záda. Snad se nám něco podobného příště zase povede a nejlépe hned od úvodních kilometrů. Díky za nádherný zážitek a gratuluji všem Šlapkám, které Rampušáka jeli. Jednoduché to nebylo.