Na Rampušáka jsem se opravdu hodně moc těšil. Měl to být můj letošní první
a možná i jediný maraton, ale především jsem letos hodně a poctivě trénoval
a cítil podstatné zlepšení, které ale nekorespondovalo s mými podprůměrnými
výsledky v Moravském poháru, a tak jsem byl zvědavý na konfrontaci s loňským
ročníkem, kdy jsem neuvisel čelo už ve druhem kopci ve Vyprachticích.
Moje taktika byla jasná, jet co to půjde a až to nepůjde tak se uvidí.
Od této "kamikadze" taktiky mne odrazoval zkušený matador maratonskych tratí
Jura (Vinohradské Šlapky), se kterým v týdnu občas trénuji a lákal mně do
jejich vláčku jedoucím rychlostí 30 km/h abych jim dělal lokomotivu. Nic
nepomohlo Jurovo přemlouvání ani vyhrožování že s maratony nemam zkušenosti
a že mi před cílem dojde a oni mne potupně předjedou. Dokonce ani úplatek
v podobě komfortního ubytování zdarma v Lanškrouně mně neodradil od
vytyčeného cíle.
Jurovo strašení dehydratací, hlaďákem, medvědy a loupežníky mělo však přeci
jenom jeden pozitivní efekt, nakoupil jsem spoustu drahých gelu a tyčinek
a přemluvil svoji hodnou paní, že na mně bude čekat v Kunvaldu (60 km),
na Haničce (120 km) a ve Zlatem potoce (160 km) s bidony.
V pátek jsem si pro jistotu vzal v práci dovolenou, seřídil a promazal kolo,
sbalil vše potřebné a odpoledne jsme mohli vyrazit do Štítů na prezentaci
a potom do Lanškrouna, kde nás ubytoval Honza (Vinohradské Šlapky) na své chalupě.
Na jídlo jsme zašli do radničního sklípku a večer příjemně plynul při těstovinách,
nealko nápojích a cyklistických historkách z předchozích závodů. O to větší bylo
moje zděšení, když jsme se vyklopýtali ze sklípku a zjistili, že prší a jen tak
nepřestane. To bude zítra povedený závod.
Sobota šest hodin ráno budíček a pohled na oblohu - je to dobrý, neprší. Idylickou
snídani na dvoře přerušuje hustý déšť. Sedíme v kuchyni, koukáme jeden na druhého
a přemýšlíme jak si dodat odvahu vyjet do takové průtrže. Původní plán, že pojedeme
z Lanškrouna do Štítu na kolech se rozhodne dodržet jen pár opravdu drsných jedinců.
Bohužel se na chalupě trochu zdržím při loučení se s Helčou a tak jedu sám a
ještě časovku, abych stihnul start.
8:26 přijíždím do Štítů na náměstí a drze se nacpu do první řady, kde ještě
stačím udělat místo Michalovi (XCR), takže startujeme ze předu a spolu. Těsně
před startem déšť sice ustal, ale silnice jsou mokré a tak si po startu připadám
jako ve sprše. Úvodní kopeček ze Štítů mi nedělá žádné problémy, držím se poblíž
čela a do následujícího sjezdu a serpentin vjíždím prakticky na špici. Ostrá
zatáčka v Lanškrouně, zamávat Helči u trati a už to mažeme na Nepomuky kde bude
první delší stoupání přes Výprachtice na Hoblovnu, ve kterém pravděpodobně dojde
k trhání balíku. Z profilu vím, že následovat bude dlouhý sjezd do Jablonného a
pak zvlněný terén, ve kterém mám šanci uviset čelo závodu.
Ještě pod kopcem mě dojede Jura a ptá se, jak na tom jsem a jestli na něho budu
čekat. Říkám, že se mi jede dobře a že uvidím, jestli vydržím a nebo odpadnu.
V kopci pod vrcholem udělám cca 50-ti metrovou mezeru, kterou ale vymažu riskantnější
jízdou ve sjezdu. Málem se nevyhnu kolu ležícímu uprostřed silnice, kterého si
všimnu na poslední chvíli, stejně jako toho chudáka který se s ním poroučel
v 60-ti kilometrové rychlosti k zemi. Říká že je OK a tak pokračuji. V cíli se
dozvím že to byl Vítek (CFC Kladno) a že si "jen" odřel loket, hrudní pás a
roztrhal dres.
První bufet mineme bez povšimnutí a jedeme pěkně svižně dál. Před Kunvaldem se
přesunuji na čelo abych měl dobrý rozhled a stihnul si vzít od Helči bidony.
Vesnici jsme projeli aniž bych si jí někde všimnul. Trochu jsem se vylekal,
jestli se ji něco nestalo a co budu dělat já, když už jsem byl prakticky bez piti.
Naštěstí kousek za vesnici stál nějaký podavač s lahví, kterou nestihnul podat
svému závodníkovi a tak jsem se po ni natáhnul a on neprotestoval - moc dik.
(Pěkná nová láhev Elite byla "bohužel" podepsaná a tak jsem ji v cíli odevzdal
pořadatelům aby ji předali neznámému zachránci).
Kousek před dělením tras v kopci opět udělám mezeru a pomalu se loučím s čelní
skupinou. Proto mně mile překvapí, když těsně po rozdělení balík zastavuje,
jezdci se postaví na kraj silnice a uleví si. Neplánovanou zastávku zařídil
Michal, který mě viděl trápit se vzadu a navrhnul balíku močící pauzu. To mi
umožní je v poklidu dojet a ještě zavolat Helči proč nebyla v Kunvaldu a jestli
je v pořádku. Říká, že to do Kunvaldu stihla velice přesně, měla strach že nás
nestihne a tak čekala hned na začátku vesnice. To, že závodníci přijíždí z jiného
směru cca 200 metrů nad ní, si všimla až příliš pozdě.
Ale to už cyklisté nasedají zpět na kola a pokračujeme do Říček a pak nějakou
mizernou silnicí směr Zdobnice. V následujícím stoupání do Libušina údolí dělám
další rozhodující mezeru. Jsem už docela unavený a je mi jasné, že ve stoupání
na Šerlich bych stejně neuvisel a tak nechávám balík daleko před sebou a
soustředím se na rovnoměrné alespoň trochu přijatelné tempo. Cestu na Šerlich
jsem si stejně protrpěl. Dolehla na mě velká krize, a při "rychlosti" 13-14 km/h
jsem měl dost času přemýšlet o neradostných vyhlídkách na své další účinkování
v závodě.
Naštěstí byl nahoře bufet, u kterého se zdrželi dva závodníci, takže jsem stihnul
doplnit bidony, nabrat tyčky a gel a v pohodě se s nimi svést po luxusním asfaltu
z kopce směrem na Orlické Záhoří. Cestou jsme dojeli ještě další dva odpadlíky
a na úpatí Komářího vrchu nás bylo pět jako v Poláčkovi. Ve stoupaní na Komáří
vrch jsem chytil snad ještě větší krizi něž na Šerlichu. Skupina jela pravidelné,
ale relativně vysoké tempo, které jeden chudák nevydržel a propadnul se. Nahoru
jsem se vydrápal snad jen silou vůle s vědomím, že ti borci vedle mně jsou na tom
podobně a že pokud nesvěsím nohy, tak se s nimi ještě pěkný kus svezu. Sjezd do
Říček, krátký hup a byli jsem zpět u spojeni tras. Docela mně překvapilo, že na
krátké jsme stále dojížděli nějaké opozdilce.
Stupání na Haničku se mi jelo velice dobře, až na to, že nás zezadu dojela závodnice
Alena Dymlová (Giant racing Team), která se hned přesunula na špici a začala nám
ji tahat. Na Haničce jsem si od Helči vzal bidon a RedBull a nechal jsem jí tam vestu.
Další luxusní sjezd do Bartošovic a následné nechutné stoupání násobené pichlavými
poznámkami závodnice na čele o tom, jestli ji pánové nechtějí vystřídat. Nechtějí,
pánové jsou rádi, že uvisí. Bufet v Mladkově opět míjím, mám všechno co potřebuji
a stejně je mi tak blbě, že na jídlo a pití nemám ani pomyšlení. Piji a cpu do
sebe gely jen s největším odporem a z donucení. Na bufetu jsem zanechali několik
kolegů ze skupinky a další soupeře jsme si sjeli na rovině do Králíků. A je tu
předposlední stoupání na Zlatý Potok. A na čele opět Alena Dymlová a už se to
zase trhá a já nemám na to, abych to sjel a zůstávám s dalšími dvěma závodníky
pozadu. Sjezd je rozbitý a v kombinaci s únavou a marnou snahou o dojetí skupiny
nebezpečný. Pod kopcem zjistím, že jeden borec zůstal někde hodně vzadu a rozhodnu
se nečekat a pokusit se sjet si skupinku před sebou. To se nezdaří, ve dvou dojedeme
pouze jednoho odpadlíka, který toho má očividně také dost. Takže pokračujeme ve
třech. V závěrečném stoupání na Zborov se pokouším o pravidelné rychlé tempo
a doufám že soupeře zastraším svou výkonností a ti svěsí nohy a odpadnou.
Neodpadli a tak volím další zoufalou fintu a navrhuji, že už nebudeme závodit
a že si to rozdáme až ve spurtu. Ve sjezdu se držím takticky na druhém místě a
snažím se marně našetřit nějaké zbývající síly do závěrečného spurtu. Ještě
pokus o spurt, ale jsem už opravdu hodně unavený a nakonec jsem rád, že jsem
cílový kopec vyjel a nechytil v něm křeč.
V cíli mi slečna gratuluje a věší na krk medaili, ale mě teď víc zajímá bufet
s pitím a salámem. Po telefonu se spojím s Helčou, abych se dozvěděl, že už je
také prakticky v Štítech a tak jí jedu naproti, převlíkám se a jdu do studených
sprch. Zde si to nějaký veterán náramně pochvaluje a dává k dobru historky z
mládí, kdy se na stavbách mládeže umývali v horských bystřinách. Stále je mi
blbě a na jídlo nemám ani pomyšlení a tak dávám svůj lístek Pavlovi Čadilovi
(CK Titan Wills). Vyhlašování vítězů a tombola se protentokrát obejdou bez mé
účasti, škoda, snad příště. Po tombole se scházím s ostatními závodníky z
Vinohradských šlapek a začínám chápat, proč jezdí na závody. Prakticky všichni
si odnášejí z tomboly nějakou cenu, včetně té nejlepší - horského kola. Ještě
chvilku počkáme na posledního závodníka Honzu (Vinohradské šlapky), který dojel
v čase 9:36 na 5-tém místě v kategorii nad 60 let. Musím poctivě uznat, že to
považuji opravdu za výkon, já bych to asi zabalil, zvláště když jsem se dozvěděl,
že cca 50 km s ním jel sběrák.
Stále se necítím příliš dobře, jsem hodně unavený a tak se s těžkým srdcem v
Lanškrouně rozloučím s milou společností Vinohradských Šlapek a nechám se od
ženy odvést domů.
Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům za nádherný závod po kvalitních
silnicích, výborně zásobené bufety a za perfektní zajištění průběhu závodu.
Speciální dík pak patří Honzovi a Jurovi za komfortní ubytování a servis, jaký
poskytovali na jejich chalupě v Lanškrouně. Všem borcům z Vinohradských Šlapek
děkuji za příjemnou společnost a přeji hodně šťastných kilometrů při tréninku a
závodech.
Moje statistika:
Umistení: 33 misto v kategorii
Čas: 6:21:55
AVG tep: 147 tep/min
Max tep: 188 tep/min
nad AnP: 1:18:21 (23%)