Rampušák je pro mě závodem velmi zvláštním. Jednak to byl můj první dlouhý maraton,
který jsem jel (a vyzkoušel si zde díky Kolbabově Kladenské univerzitě Tuhoszův
bod - tzv. usztvánpunktát), a jednak se jede poblíž Lanškrouna, kde se teď už cítím
díky Honzovi skoro jako doma. Také jeho trasa vede krajinou, kterou znám velmi dokonale
již delší dobu a kde se mi vždy líbilo. Letos jsem do sezóny vlétl jako drak, najezdil
spoustu kilometrů (i když proti některým Šlapkám jsem stále břídil :-)), poctivě
trénoval s Pavlem Matouškem z XCR (tam jsem si vyzkoušel, co to znamená zrychlit,
když jede člověk na krev :-)) a vyzkoušel si viset za "panem cyklistou" - Jánem Svoradou.
Toto vše se mi poskládalo kamínek po kamínku a tak nějak způsobilo, že již víkend
před Rampušákem jsem oběma závody (Medica maraton i UAC - Křivoklátské peklo) prolétl
nad své očekávání a začal jsem věřit v dobrý výsledek na Rampovi. Něco mi nastínil
sice již Mamut, ale tohle je něco zcela jiného. Ale dost tlachání na úvod a vzhůru
na zážitky z vlastního závodu.
V předvečer startu
Vše začalo již v Praze, kdy jsme nakonec z asi tří variant dopravy Šlapek do LA
vybrali tu čtvrtou a ve čtvrtek v noci sedli s Honzou do jeho autíčka a hasili si
to do LA. V pátek jsme tak tak stihli pěkně posekat pažit a provonět domeček, když
už tu byli první adepti na ubytování - Svorada (tentokrát náš :-)) s Pavlem Čadilem.
Ti se jenom vytočili, převlékli, a protože už dlouho neseděli na kole, které jim
velmi chybělo, museli na prezentaci do Štítů kolmo. Mezitím dorazil i Pavel Matoušek
s Helčou, kterým jsem s Honzovým laskavým svolením nabídl ubytování na Rampa se Šlapkami
v LA. Jako poslední dorazil Kolíkáč, který si tradičně odstěhoval z auta svoji svatební
výbavu (zřejmě putovní, která čeká na jeho dcerku Veroniku :-)). Pohledem na hodiny
a dle informace od Honzy, že Kolbaba s Igorem sedí na večeři někde na Seči, jsme
usoudili, že ti tady dřív jak o půlnoci nebudou a vyrazili jsme na slavnostní zahájení
maratonu do radničního sklípku. Tam jsme se skvěle bavili a tlachali o všech možných
i nemožných zážitcích - a tu se před námi jeden takový nemožný (zážitek :-)) zjeví
- to takhle stojí u stolu Kolbaba a zcela nevzrušeně říká: "Dobrý večer - nevadí
vám, že na vás už asi hodinu čekáme v dešti před domem?". My jako že nám to zase
tak strašný nepříjde, ale nakonec se zvednu a jdu s Kolbabou - ostatní že příjdou
za námi. Tady bych rád udělil analyzačně-syntetizační dvojici Kolbaba-Igor
pochvalu, neboť Igor správně analyzoval situaci - nedovoláme se jim ... jsou mimo signál ...
jsou pod zemí ... a správně pokračoval syntézou Kolbaba jakožto znalec zdejších
restauračních zařízení ... jsou pod zemí ...jsou ve sklípku ... jediný sklípek
je tady Radniční sklípek ... a jsme doma!. Původně sice zastával Kolbaba mylný
názor, že jsme si mobily vypnuli schválně a chodíme už více jak hodinu po LA
s vypnutými mobily, ale nakonec uznal správnost Igorova přístupu (naštěstí :-)).
Po těchto příhodách, díky kterým jsme zvládli dokonalé posílení bránice, jsme všichni
zalezli a začali se svědomitě připravovat na další den na vrchol víkendu.
Krásné ráno
Ráno jsme se probudili do krásného počasí - no posuďte sami: 12°C, 5m/sSZ, 1015hPa,
95% vlhkosti - prostě krásné svěží ráno - názor na počasí jsem lehce poopravil v okamžiku,
kdy jsem si uvědomil, proč jsem tady a co budu dělat, až tady budu za dvě hodiny :-(.
No každopádně cesta kolmo na start padla - jediný odvážlivec (tvrdý to hoch) Pavel
Matoušek osedlal svého oře, nasadil pláštěnku a vyrazil vstříc světlým zítřkům.
Pláštěnku k nám do auta odložil již ve stoupání na Laudón a obloha se zatáhla tak,
že o světlých zítřcích se už nedalo mluvit ani šeptem. Naštěstí ve Štítech už
nepršelo a zvládli jsme s Kolíkáčem dokonce rozjezd před startem. Jo holt pan
Rampušák si to počasí dovede ošéfovat :-). Co se počasí týká - ten den už nás čekala
samá pozitiva a meteorologické jistoty.
Kolíkáčovo stádo
Start! Ty vole šlapat! A zase do kopce - a žádný flákání - pěkně davaj! Zase se mi vybavil
nápis z Blatenského vrchu na Medice - "Proč to děláš???" - již tam jsem si na něj nedokázal
nějak uspokojivě odopovědět. No ledva jsem dokončil tyto filozofické úvahy,
jelo se z kopce a začal můj klasický problém - ti ostatní jsou strašně pomalí
a já musím mezi nimi kličkovat. No zvolil jsem osvědčenou taktiku - "kdo brzdí ten
nevyhraje" a podpořil jsem ji výstražnou informací pro ostatní " ... POZOOOOOR, JEDUUUU!!!".
Někteří to pochopili správně a uhli a nelekli se, někteří asi pořádně neslyšeli
a byli mírně překvapeni mou přítomností za levým okrajem silnice, kde jsem si to po štěrku
hasil asi 70 km/h kolem nich a slyšel jenom "... ty vole to jsem se lekl! ... mi nedělej
bo sletím!". Každopádně v LA jsem měl čelo jako na dlani a začal jsem hledat Pavlika.
Toho jsem dojel ještě na "rovince" před Nepomuky. Bohužel mi sděluje, že cítí formu
a hodlá to všem natřít, protože prý netrénoval nadarmo. Říkám něco jako, že kopce nezvládnu
s čelem, načež mi on odvětí: "Tož divej, teď regeneruju a do kopce trochu přišlápnem, no!".
No pohledem na svůj tepák překvapivě docházím k závěru, že já neregenuruji a po
analýze aktuálních hodnot mého tepu metodou nejmenších čtverců a proložením lineárního
trendu, odcházím zdechnout do houští a čekat na Kolíkáče. Provalí se přeze mě spousta
nadupaných borců a za nimi pěkně jako na výletě došlape Kolíkáč - si říkám, že snad ani
nezávodí, ale když chvilku neodpovídá a já se mu blíže podívám do obličeje, zjišťuji,
že výlet asi není momentálně to, co by ho zajímalo - pořád studuje rozpis na představci.
Pořád chce udržovat nějakou skupinu či co, když se štracháme pomalu na Hoblovnu a ti
před náma nám ujíždí rychlostí pomalu + 1.
Mu pořád tvrdím, že skupinu si uděláme ve sjzedu do Orliček a Jablonného. Pořád mi
nevěří a tak mu to jedu názorně předvést. To už si to pochvaluje, ale zůstává pěkně
vzadu, aby nás občas trošku pophnal, kdybychom jeli na jeho vkus už opravdu příliš pomalu,
nebo kdyby měl někdo náhodou zaječí úmysly a chtěl se propadnout dozadu a nechtěl ho
pořádně tahat. No až po rozdělení tras jsem si připadal jako ovčácký pes: ohlídat špici, aby
se neflákala, posbírat odpadlíky a jet k pánovi pro příkazy - tam jsem dostal
nové pokyny typu "co se tady flákáš? Za co myslíš, že tě tady platím? Po žních půjdeš
ke Kolbabovi!" a už jsem zase mazal na špici. No u Haničky nám půlka stáda zahnula
na krátkou, což Kolíkáč nechal skoro bez povšimnutí a začal trochu šlapat do kopce řka,
že "teď už si to bude muset ohlídat sám tu skupinu". Tak jsme frčeli vždycky nahoru
a pak zase dolů a pak nahoru a zase dolů a pak změna! - do kopce a z kopce - a už tady byl Šerlich.
To jsem poznal podle much - některé jsem dokonce poznával z loňska - tak jsme pokecali -
někdy to byl tedy intimnější rozhovor, než bych si přál, ale zase mi tak uplynula cesta nahoru,
že jsem skoro minul občerstvovačku nahoře na Šerlichu. Tam jsem se zastavil a s hrůzou zjistil,
že jsem se moc vzdálil pánovi - ajajajaj - Kolíkáč bude naštvaný! :-) Tak do sebe liju
ionťáky, vše co teče i neteče - prostě všechno liju a když už mi nemají co nabídnout,
protože jsem všechno vyzkoušel, je tu páníček a vyrážíme dál. Tady jsme již z našeho početného
stádečka zůstali jenom v takové komornější pětici - já s Kolíkáčem, Mirek Zbuzek, jedna
spolucyklistka a nějaký hošík. S Mirkem jsme však začali pořádně větrat špici - otevřeli jsme
tam okna dokořán - a tak se stoupání na Komáří vrch již jede zase podle Kolíkáčových
představ. Sjezd je zase místem odpočinku a jídla, protože jsem zase trošku nepochopitelně poodjel,
ale na Haničku nás již Kolíkáč zase pobízí k vyššímu tempu a ťuká si na tachometr:
"... tož takto neéé hoši, 30 průměr! Takže alou na špici a pořádně tahat!". A tak vyrážíme
s Mirkem zase na špici a sjíždíme dalších pár odpadlíků a nakonec seženem
dohromady zase pěkné stádečko a Kolíkáč už se zase veze jako v bavlnce. Usmívá se
a pochvaluje si jak se ty maratony pěkně jezdí. Ještě před Králíkama dojíždíme
unaveného Pavla Čadila, kterému Kolíkáč okamžitě naordinuje terapii šokem:
"... nesimuluj tady a koukej makat na špici, hybaj!". Pavel má z Kolíkáče takový
strach, že poté, co vylétneme Zlatý potok za čelem naší skupiny, která jede rychle,
rychlostí rychle - 1, a máme nepatrnou ztrátu (kterou já doháním bez problémů ve sjezdu ještě před
Horní Orlicí), tak Pavel si přiváže Kolíkáč na sedlovku a táhne ho až se k nám
nakonec připojí. Když se otočím, už zase vidím usměvavého Kolíkáče, jak si to hasí
na 190. kilomteru pěkně 50 km/h a pokřikuje na nás dopředu: "No, 6:40 to nebude,
to jsem vám už odpustil, ale těch 7:00 musíme kurva dát!!!". Na Zborově nám chudák
totálním vyčerpáním zkřečovaný odpadne Pavel Čadil, což Kolík komentuje:
"ti mladí taky nic nevydrží ..." a na nás dva s Mirkem dopředu řve: "a vy dva se
tam moc neflákejte a koukejte vyhrát skupinu, když už jste mi zkazili průměr,
ať mi nezkazíte i image". Já byl ale už tak mrtvý, že jsem jel před Kolíkáčem celý
Zborov jenom ze strachu, že když zpomalím, tak to pro mě bude mít nedozírné následky.
V cíli a poté
6:56:00 ... výsledek, o kterém jsem si ani nesnil. Nebýt ale Kolíkáče, tak bych to jel asi tak
o hodinu pomaleji - pěkně na jistotu s Igorem :-). Ne, teď vážně - krásný závod
s velmi příjemnou atmosférou, skvělými lidmi a krásnými silnicemi.
Vše, co se nachází v předchozí kapitole je zcela pravdivé a pokud vám někdo bude tvrdit
opak, tak kecá. A pokud by se někomu některé pasáže zdály podobné něčemu, co s Kolíkáčem
zažil, tak je to taky pravda - on má Kolíkáč na závodech totiž úplně jinou tvář - to mi věřte! :-)))
Vše završil krásný večer u Honzy na dvorku - jenom škoda, že Pavel s Helčou tak brzy
zmizeli - jsou to skvělí lidé a doufám, že se stanou našimi pravidelnými hosty.
Závěrem bych rád poděkoval taky Honzovi, který pro nás připravil již poněkolikáté
skvělé zázemí v LA. Díky.