Cesta do italského Cunea se nám protáhla, protože jsme vyráželi rovnou z Beskyda. V Praze jsme cestou donaložili nezbytné věci a zbytek posádky. Řidiči se střídali, protože jsem jeli cca 15 hodin v kuse s drobnými zastávkami na jídlo a protažení, protože už jsme byli všichni dřevěný. Měli jsme půjčené auto 8+1, tak naštěstí místa pro nás dlouhonohý bylo dost a auto bylo i pohodlný.
Pondělí příjezd v 6 ráno do Cunea. Ubytování pod širákem v sadě s meruňkami. Poskládali jsme se jak breberky a usnuly jak zabitý, asi po dvou hodinách mě probouzí křik, pozoooor, ještě jsem rozespalá, tak ani nevím, co se děje. Přijel traktor a trochu nás poprášil vodou a možná i hnojivem. Ale žádná nevlídná vůně cítit naštěstí nebyla. Kolem desáté se probouzím sama opuštěná v sadě a nade mnou stojí dvě mladé holčiny a nabízejí mi zmrzlinu, kterou právě jedí. Asi jsem vypadla jak zoufalec, možná jak bezdomovec. Tak odmítám a přesouvám se k autu, kde už kluci snídají. Ranní hygiena pod kohoutkem u hřbitova. Pak už si to míříme na prohlídku města. Máme tu čest potkat cyklisty ze stáje Liquigas a vidět z blízka projíždějícího Kreuzigera. Snažím se pohotově reagovat a fotím. Pak přesun autem do Castelleto 707 a dále na kole směr na náš první vrchol Col de la Lombarde 2351, na kterém nás čeká teplé kakao a domácí perník a sjezd do Isoly 919. Pod kopce koupání v řece a přesun autem pod kopec Col de la Bonnette-Restefond a ubytování na luxusní louce plné hrbolů a výtečné řízečky a domácí sekaná k večeři.
V úterý francouzi dělají scény a nechtějí pustit auta na vrchol kopce, ale po chvilce se umoudří a máme možnost projet cca do 1/3 kopce. Col de la Bonnete-Restefond vystoupáváme skoro celý na kole, ale opět Francouzi útočí a 3 km před vrcholem už nechtějí pouštět ani na kole, tak sjíždíme na kolech cca do 1/3 kopce, kde máme auto. Vyčkáváme na Peloton. Nejprve jsem ohromeni konvojem úvodních aut, které přijeli cca hodinu před závodníkama. Auta vozící nafukovací figuríny, ověšené auto preclíkami a další zajímavé pokochání všelijakými blbinkami, které pořadatele a sponzoři nachystali. Jedno auto zastavuje a my nakupujeme suvenýry s logem Tour de France. Blíží se peloton, už je roztrhaný, tak pokoukání je úžasné, snažíme si vychutnat každou vteřinku a k tomu fotíme, točíme, vlajkami plápoláme a fandíme. Úžasná atmosféra. Závodníci nám házejí bidony a my jsme v euforii, že budeme mít suvenýry. Snažím se závodníky povzbudit a zachytit nejlepší snímky, že i sami závodníci pak na mě pokřikují: belisíma a další italské slovíčka a usmívají se, jak kdyby jeli jakoby výletně :o) Přitom jejich neuvěřitelné tempo a vyrýsovaná těla, rozhodně povrzují, že se neflákají :o) Po té si Col de la Bonette-Restefond dáváme na kole ještě jednou až na samý vrchol 2802 a sjíždíme do Jausiers 1208. Pak se přesouváme autem do Col de Lautaret 2058, kde večer už nepouštějí auta vůbec na vrchol průsmyku Col du Galibier a tak nacházíme kousek louky u pole a stanujeme kousek od stáda oveček, které nám na dobrou noc bečí do ouška.
Ve středu ráno si dáváme 5 km pěší výšlap na Galibier a opět vyčkáváme peloton. Úvodní auta dělají ještě větší humbuk než včera, protože včera se projíždělo národním parkem a dnes je vše na plno i my zapojujeme české frkačky a fandíme a povbuzujeme co to dá. Z aut nám házejí spousta blbinek a reklamních předmětů hlavně díky Quitovu kreativnímu tanci a poskakování. Peloton byl téměř celý po kupě, tak kolem nás profrčel jak neřízená střela. Po té scházíme dolů, sedáme na kola a Galibier 2645 jedeme na kole až na vrchol. Pak sjíždíme do La Grave 1526, kde konečně bydlíme v kempu a všichni se těší pod teplou sprchu.
Od čtvrtka už si jedeme po vlastní ose a plánujeme další dobití vrcholků. Z La Grave vyrážíme na kolech přes le Bourg-d´Oisans 706 z něho až na l´Alpe-d´Huez 1860. V půlce kopce se osvěžuju u vodopádu a doplňuju vodu, protože piju jak duha, je totiž stále přes 30 stupňů. Na vrcholu dáváme sváču a já jsi jdu ještě přikoupit bagetu, protože nějak moc spaluju energie a hodně mi vyhládlo. Nakonec jsem ji dostala gratis a tak se dělím se svými parťáky a jedeme na kolech zpět do La Grave. Tato cesta byla dost výživná cca přes 80 km jen kopce a sjezdy. Roviny žádné. Byla jsem ráda, že jsem se z posledních sil doplazila do kempu, kde na nás čekala výborná večeře masíčko s rýží a na závěr výtečné lívance.
Jsem úplně k.o. a vzpamatovávám se až po teplé sprše a doufám, že další den dáme něco kratšího. Večer se jdeme ještě podívat do místí restaurace a ochutnáváme francouzskou pizzu, sotva mě nohy nesou a pak usínám jak nemluvě.
V pátek plánujeme trasu a z představy o kratší trase se nakonec vyklubala 101 km dlouhá štreka přes Col de la Croix de Fer 2068. Vyrážíme na kolech opět z kempu přes le Bourg-d´Oisans a dále přes Rochetaillee a přes le Rivier 1254 až na Col de la Croix de Fer 2068. Asi v půlce kopce na mě přišla moje první krize, nohy stávkovaly, jela jsem setrvační rychlostí a plazila jsem se jak hlemýžď před vzdechnutím. Naštěstí máme neustále poblíž naše doprovodné vozidlo, tak to mě trošku uklidňovalo. Nejhorší bylo, že v tomto kopci lítalo hejno much a neustále mi bzučely kolem hlavy a ožíraly mě, po chvíli už jsem si zvykla, ale stejně to byl oprus být požíraná hmyzem. Milým překvapením bylo fandění šlapek v jedné části kopce, kde na mě čekali a povzbuzovali. Já jen vysílením padla na zem a chvilku nabírala síly na další kilometry, doplnila jsem cukry a něco pojedla a hned jsem se líp rozjela. Z vrcholu jsme sjížděli do St. Jean-de-Maurienne, kde kousek odtamtud jsme se ubytovali v dalším příjemném kempu hned vedle kostela a hřbitova. Poprvé po tropických dnech a nocí, spadlo pár kapek deště.
V sobotu jsme vše zabalili a autem jsme se přesunuli do Bessans 1700 a odtud jsme pokračovali na kolech na poslední vrchol Col de l´Iseran 2700. Tento výšlap byl z poloviny trošku nepříjemný, padali stále nepravidelné kapky deště a v jednu chvíli jsem dostala i pěknou sprchu a tak na vrchol poprvé šlapu návlekách na rukou a nákoleníkách, protože je trošku chladněji na vrcholu už nakládám kolo do auta, protože jsem zmrzlá jak rampouch a sjezd obětovávám. Stejně bych si ho moc neužila na mokré vozovce v prudké zatáčce bych se určitě rozmázla někde do kaluže. Pod kopcem nakládáme kluky a frčíme směr Čechy. Tentokrát přes Švýcarsko tunelem pod Mont Blanc a dále přes Ženevu, kde naše soustředění završujeme koupáním v Ženevském jezeře. Všichni si to moc užíváme a ani nám nevadí, že do toho trochu prší. Voda je teplá jak kafíčko a po té si to přes noc frčíme do Čech.
Ještě teď jsem plná dojmů a zážitků. Bylo to parádní, moc jsem si to užila. Skvěle zorganizované, naplánované. Žádné honičky do kopce, každý si jel svým tempem a na vrcholu se čekalo na ostatní. Při sjezdech to samé. To kluci na mě čekali vždy pod kopcem, svištěli to chvilkami i 75 a já když viděla ty zatáčky vracečky a z jedné strany skálu a z druhé strany přímý sráz bez jakýkoliv svodidel, tak víc jak 60 jsem neměla odvahu jet, abych se pak v zatáčce nevymázla a stačila dobrzdit na přijatelnou rychlost. Měli jsme sebou úžasného řidiče a kuchaře v jedné osobě a sešla se prima parta lidí. No prostě ideální. Krásná to dovolená. Díky pánové, že jste mě vzali sebou, bylo to moc fajn :o)