Ne že bych byl přímo nadšen, když jsem slyšel, co zase chystají – parta cyklistů z klubu „Vinohradských šlapek“ v čele s mým synkem, který vzhledem k svému věku (31 r.) už by mohl mít rozum, předpokládal jsem, ale je holt po mně. Nutno říci, že jsem to pokládal přímo za šílenství – minimálně trénovaní amatérští cyklisté a chtějí se zúčastnit 3 etap závodu „Tour de France“ jako diváci, ale zároveň vyzkoušet své síly a na kolech projet několik částí horských etap tohoto světového závodu. Nakonec, po delším váhání, jsem se nechal přesvědčit a slíbil jsem, že jim budu opět dělat doprovod, tak jako před 2 lety, v r. 2006 při jejich výpravě na“Grossglockner“, tzn., že budu zastávat roli řidiče doprovodného vozidla a roli kuchaře.
Měl jsem z této výpravy obavy, to se přiznávám. Tentokrát jich budu mít na starost pět – čtyři kluky a jednu dívčinu. Já budu šestý. Jen pro ně uvařit v polních podmínkách je docela náročné, natož být vždy tam, kde mě budou potřebovat.
A tak v neděli 20.7.2008 po obědě jsme začali nakládat do zapůjčeného osmimístného Fordu-Tranzit připravená jízdní kola, spacáky, stany, tašky, kuchyňské vybavení (tj. vařič,hrnce, pánev, stolek apod.) a proviant, kterým nás vybavila naše mamina, abychom neumřeli na trati hladem a žízní! Ale hlavně nově ušitou vlajku „Vinohradských šlapek“ a samozřejmě vlajku České republiky. Poslední fotky u plně naloženého auta a vyrážíme směr italské Cuneo, kde začíná start 16.etapy závodu.
Při jízdě se střídáme a do Cunea přijíždíme za svítání a ihned, unaveni noční jízdou, uléháme na příhodném místě (broskvový sad) ke krátkému odpočinku. Po desáté hodině vyrážíme do městečka (samozřejmě s vlajkami a v trikách „Vinohradských šlapek“). Cestou již potkáváme cyklisty z různých týmů mezi nimi i našeho Romana Kreuzigera. Po obědě moji sportovci nasedají na kola a vyráží na horu Col de la Lombarde (2351m). Já za nimi v autě. Takový kopec jedu poprvé v životě – kam se hrabe Grossglockner. Těch serpentin! Silnice úzká. Auto se přehřívá, musím zastavovat. Stejně jsem musel čekat na ty „borce“, které jsem předjel. Konečně jsme na vrcholu. Je tu strašná zima. Oblékáme vše co máme k dispozici a hlavně v dosahu a nalévám do nich horké kakao a doplňují cukry domácím perníkem. Nasedají znovu na kola a sjíždějí kopec. Jedu pomalu za nimi – na dvojku. Mám docela strach, aby se nespálily brzdy. Pohled je to ale úchvatný. Hluboko pode mnou francouzské zimní středisko jako na dlani. Nádhera.Ti šílenci na mě už dole čekali. Byli prostě rychlejší. Pod kopcem se chlapci a posléze i jediná žena mezi námi, koupou v ledovém horském potoce. Po této koupeli to však vypadá, že mám na starost samé cyklistky.
Přesouváme se pod další výzvu našich sportovců – kopec Col de la Bonnette-Restefond (2802m). Již tady čekají stovky lidí. V úterý dopoledne moji svěřenci cvičně zdolávají asi 2/3 kopce ještě před příjezdem pelotonu a vracejí se. Dále je nepustili. Trať již byla uzavřena. Čekáme tedy na peloton. Jako předzvěst se objevují různé alegorické, reklamní, prodejní vozy a spousta doprovodných škodovek. Jedno auto zastavuje. Nakupujeme suvenýry s logem Tour de France. A už se blíží peloton. Atmosféra úžasná. Všichni přihlížející fandí, mávají praporky a vlajkami, troubí a pokřikují na závodníky. Vidíme našeho Kreuzigera a povzbuzujeme ho voláním. Tito profíci jedou lehce, jak na nedělním výletě. Vzápětí jsou ale v nedohlednu.
Moji svěřenci znovu nasedají na kola a tentokráte zdolávají Col de la Bonnette-Restefond až na samý vrchol a odtud sjíždějí dolů do Jausiers (1208m). Jde mi z toho mráz po zádech a doufám, že v těch serpentinách nevyletí ze silnice.
Dopíjím kávu a popřeji si „šťastnou cestu“. Je ve mně docela malá dušička. Nezvyklé auto – na mě vysoké, serpentina jedna za druhou. Nejhorší jsou úseky, kde nejsou svodidla a hned vedle silnice prudké srázy. Navíc proti mně spousta vracejících se vozů. Snažím se zároveň ulovit nějakou fotku z té nádherné scenerie alpských hor, vodopádů, luk a plání. Na vršku už na mě čekají. Krátký odpočinek, něco na posilněnou a pokračují v jízdě dolů do vesnice.
Po večeři nakládáme kola a přesouváme se autem k průsmyku Col du Galibier. Ve tři čtvrtě na jednu ráno stavíme stany na louce, kde odpočívá stádo oveček. Je štěstí, že se nám podařilo najít místo na zaparkování. Takové množství aut a kempinkových vozů na jednom místě jsem snad ještě neviděl.V noci je taková kosa, že se klepeme jak ratlíci. Aspoň nás to brzy ráno vytáhlo a jdeme pěšky asi 5 km na Galibier a opět vyčkáváme na peloton. A už je tady cirkus ve formě všech těch alegorických vozů. Z aut sponzorů jsou rozhazovány různé reklamní předměty, které hbitě sbíráme. Následují doprovodná vozidla, televizní technika atd. Nad námi letí letadlo a dva vrtulníky kopírují trať závodu.V první skupině pelotonu je náš Roman Kreuziger (jede za tým Liquigas). Tuto etapu dojel jako čtvrtý.
Vracíme se zpět k autu. Po posilnění a odpočinku se Ti moji dárečci oblékají do dresů a šlapou na svých kolech na vrchol (2645m) a sjíždějí do La Grave, kde už na ně čekám s večeří. Ubytováváme se v kempu. Konečně teplá sprcha. Zůstáváme v kempu celý další den. Mládež si vyrazila na menší projížďku (asi 85km – samé kopce a sjezdy). Dostali svačinu a já mám zatím volno a jdu se pokochat krásou malebného horského městečka.
Vracím se na 18. hodinu, jak jsme domluveni, k přípravě večeře. Po 18 hodině se začínají trousit. Zaplať Bůh, jsou v pořádku. Ale hodně vyčerpaní. Aby ne.
Na pátek plánují kratší trasu, nakonec se z toho vyklubala 100km dlouhá štreka na Col de la Croix de Fer (2068m). Pěkně náročná. Nervy mi zase pěkně pracovaly. Hlavně při jejich, ale nakonec i mém sjezdu do St. Jean de Maurienne. Nedaleko odtud jsme se opět ubytovali v kempu.
V sobotu se autem přibližujeme pod poslední kopeček, který má být zdolán – Col de l‘ Iseran (2700m). Vyjíždějí a já si jdu zatím prohlédnout další horské městečko. Pak vyjíždím za nimi. Začíná pršet. Cesta je značně nepříjemná. Konečně jsme nahoře. Tady nakládám 2 cyklisty (jeden na tom od rána není zdravotně nejlépe a jeden se necítí na prudký sjezd v serpentinách na mokré silnici) a pokračujeme dolů do údolí. Tady se převlékáme, balíme a odjíždíme směrem na Mont Blanc. Hora je částečně v oparu a mracích. Úchvatný pohled. Projíždíme 40 km dlouhým tunelem pod Mont Blancem a vyjíždíme na několikakilometrový dálniční most vedoucí přes údolí. Opět nezapomenutelný pohled. Přijíždíme k Ženevě. Jiný svět - bohaté město. Rádi bychom se vykoupali a tak jdeme kolem Ženevského jezera a hledáme vhodný přístup. Daří se, a tak se koupeme ve vodě teplé jako kafe. Do toho prší. Je to nádhera. Umytí nasedáme do auta a frčíme domů, do Čech, do Počernic. V řízení se opět střídáme a jedeme celou noc. Ráno jsme na hranicích a před polednem přijíždíme do Počernic. Vykládáme a myjeme auto, které je nutno vrátit. Teď už jen vstřebat všechny ty zážitky.
Díky „šlapky“, s Vámi jsem stále mlád! (I přes ty známky času ve své tváři, s vámi se vzpírám kalendáři!)
Příloha: pro ilustraci zkrácený popis jídelníčku:
Domácí sekaná, tatarská omáčka
Řízky, bramborový salát
Kuře na smetaně, domácí knedlík
Španělský ptáček, rýže
Mexické chilli s chlebem
Boloňské spageti
Kotleta na houbách s bramborem
Přírodní plátek s bramborovou kaší
Příklady snídaní: Housky nebo chléb, máslo, sýry, salámy, med, džem, vločková kaše s ovocem, čokoládou, medem, glukopurem
Příklady moučníků: Domácí perník, vločkové lívance, pudinky se šlehačkou,
Díky mamino za Tvou péči a pracovní nasazení. Vše bylo perfektně připravené.