Reporty po závodech píšu, když je na to čas, ale hlavně zpravidla, když mám pozávodní euforii a radost z dosaženého výsledku. Možná podvědomě si chci sepsat tu dobrou náladu do těch několika řádků, zakonzervovat si tím ty endorfiny, abych si je někdy v budoucnu mohl zase vzít, anebo je tím nabídnul někomu jinému (mě osobně už pár cizích reportů několikrát nakoplo…) Tentokrát dělám výjimku. Na letošního Krále bych raději zapomenul, ale to se nestane, a je to možná dobře… A tak mám nějak nutkání, abych o tomhle propadáku něco málo napsal, možná i z pocitu provinilosti, že po mnoha vydařených závodech jsem z nedostatku času nebo lenosti nenapsal nic…
Král Šumavy je naprosto první cyklistický podnik, kterého jsem se ve své „kariéře“ zúčastnil. Zažil jsem na něm hodně bolesti, a kromě mé první účasti v roce 2005, kdy jsem odjel 200km jen tak z hecu a bez tréninku, jsem skončil vždy za svým očekáváním. Až napočtvrté, loni, když jsem se poprvé odhodlal na dlouhou, jsem na své možnosti zažil závod snů a v luxusní společnosti Icemana, Jestřába a Mlhoše jsem odjel výsledek, na který jsem byl pyšný. Možná jsem si začal myslet, že už vím jak na to, že to není tak nesnadné. Věřil jsem, že podobně to zajedu i letos.
Víra je asi trochu málo… :-) Odjet dobrý výsledek na Králi, „to není jako práce s buzolou, děti…“:-) Jenže… Svatba kamaráda se neodmítá a výlet na Lysou Horu s přáteli z Beskyd už zrušit taky nejde… Dobré nohy, které jsem měl na Tatry-Tour a o týden později na Panně tak nechávám bohužel 2 víkendy stát a snažím se to dohnat 6 dnů před Králem - v neděli večer 70km dlouhým švihem, kterého se dobré nohy už rozhodně neúčastnily… Ještě 2 volné vyjížďky a nějaké plavání to určitě spraví, v to jsem věřil asi tak do 30. km sobotního Krále…
Přitom vše vypadalo dobře, v pátek s Gavošem okolo Benic jedu v pohodě, na druhý den ráno se mi vstává relativně příjemně, mám chuť k jídlu a snídám na své poměry netypicky hodně… Počasí na startu skvělé, i když tomu někteří nevěří, viďte pane Policisto…:-) Tak tedy vyjedu s Gavošem, přestože on má formu trochu jinde než já, ale když to nepůjde, nablízku bude Jestřáb, kluci ze Záluží a popradský Lukáš. Chvilku to zkusím a uvidím. Pravda je, že nějaký vnitřní hlas mi celou dobu říkal, že by to mohlo být zlé, ale když do vás Kolíkáč tlačí, že je třeba vyjet svižně, je to jako by vám pořád dokola babička říkala, že si máte před jídlem umýt ruce…:-)
Profil prvních 80 km nové trasy je opravdu těžký. Prověřil mě dokonale. Brzy mi bylo jasné, že s Gavošem jet nemůžu, dle plánu jsem proto zvolnil a počkal si na další skupinku, kde byl Jestřáb. Ale v těch kopcích prostě nohy nejely jak jsem na ně letos zvyklý. I v Jestřábově grupě jsem byl jak na gumě, několikrát jsem smolně chytil díru a musel to sjíždět. Někde před Sv. Kateřinou mi ale nohy odešly úplně, najednou jsem vytuhl a na vrcholu brdku je skupina pryč. V té chvíli mi došlo, že dnes to nebude o závodění, ale bohužel jen o přežití. Tak za mnou je ještě několik záchran, snad se některé zachytím, pomyslel jsem si. V Nýrsku to byl Standa s Mírou, ale začalo stoupání na Špičák a já je neuvisel. Za chvíli tu byl Lukáš, ale ani jeho tempu jsem nestačil… Čas pod 10 hodin…?? Kamaráde, na ten už dnes zapomeň. Začal jsem se ptát sám sebe, udržím se vůbec někoho..? Je vůbec možné, abych to odjel celé sám…? Nemožnost zkrácení na střední mě začíná mrzet, zabalit to ale nechci, jedno DNF mi letos už stačí… Je ale těžké v tu chvíli udržet mysl pozitivní… Sen o dobrém výsledku se rozplynul..., místo toho se potápím pořád níž a to je přede mnou ještě víc než 160 děsivých kilometrů. Vzpomínal jsem na ruskou atletku Issinbajevu… Jak hořké to pro ni na letošním MS muselo být. Ale ona si hned za týden spravila chuť dalším svěťákem… To mě se asi nepodaří…:-) Ale tak nějak mě myšlenky na ni nenechávaly sesednout z kola a hodit na to bobana… Někde před Špičákem mě předjel Srbovic modrý Ford Fusion… Tak Míša je na dohled, došlo mi. Při mé hlemýždí rychlosti nemělo smysl na ni čekat, na bufetu mě stejně předjede… Na tom bufetu mě ale čekalo jiné překvapení, Jestřáb…Vůbec jsem nechápal, proč na mě čeká, skoro jsem mu nadával, protože mi bylo líto, že si vystoupil ze své dobré pozice, aby čekal na mě. Bohužel netušil, jaká troska a s jakým odstupem přijede… Oba jsme byli už pěkně zmrzlí a Míša pořád nikde, tak jsme tedy vyjeli spolu. Evidentně jsem ho ale brzdil. Srbovic kolem nás pořád kroužili, což bylo jasné znamení, že nás Míša stahuje a pro mě bohužel i fakt, že neuvisím ani ji. Navrhoval jsem Jestřábovi, ať na ni počká a jede s ní, ale než jsme se dohodli, byla už u nás… V té době se mi trochu spravila nálada, objevil se i Jura po defektu, a tak jsme jeli společně. Kopec na Zámyšl nás zase docela roztrhal, Jestřáb zůstal s Jurou, já si držel své tempo a Míša v kopci ztratila. Po sjezdu jsem už ale zase viděl za sebou oranžovo. Maratonec Bigmig za sebou táhnul vláček, v němž si hověla Míša s Lenkou Bartošovou a náš hodný Strejda. Zase jsem měl trochu lepší náladu a pod Hartmanice bez problémů jedu s nimi, jen na dlouhou špici opravdu nemám, takže luxusní Bigmigovo strojové tempo platím jen krátkým pobytem na větru. S nimi by bylo fajn to dojet, napadlo mě, jenže musel jsem stavět na bufetu. Potřeboval jsem něco teplého do žaludku, chvílemi mi byla pěkná zima. A tak mě na bufetu bohužel skupina odjela.
V klidu jsem si prohlídnul profil zbývající trasy a odhodlal se k dojezdu o samotě. Čekají mě 3 tuhé kopce a za nimi další bufet. V kopcích jsem přece jen Strejdovi a spol ujížděl, tak mě napadlo, že bych je do Klatov ještě mohl dojet. Je to takový nový cíl, který mě žene zpět do sedla a rovná mi mysl. Kašperk byl ještě ok. Dojel jsem dva borce. Na rovině mi to ale už vůbec nejelo, a tak mě znovu předjeli. Na Javorník jsem je měl před sebou, ale pak jsem dostal poslední smrtící ránu. Nechápu proč, šipka tam byla, to jsem pak zjistil… Ale jak už jsem byl prošitý a borci mi zmizeli v dohledu v zatáčce, pokračoval jsem v Javorníku rovně na Strašín, tak jak se jelo loni. Žádné odbočky tam ale nejsou, takže zjistit, že jedu blbě jsem podle chybějících značek mohl až na nějaké mini křižovatce, která už byla po dost dlouhém sjezdu.. Byl tam běžec s GPS a s jeho pomocí mi došlo, že jedu loňskou trasu… Mohl jsem pokračovat dál a střihnout to, ale měl jsem nějaký strach, abych nezabloudil úplně, tak jsem se raději začal vracet, totálně demoralizovaný… Navíc na kostkách, které tam jsou, jsem vyklepal bidon a ve sjezdu z Javorníka (už na trase) jsem ho ztratil… Samozřejmě ten plnější, ve druhém už bylo jen tak deci vody… Pak mě dojel nějaký další borec a jediné co mě zajímalo bylo, jestli je Laco s Pedrem ještě za mnou, nebo už přede mnou… Pán řekl, že jsou určitě před námi. A s nimi ještě nějaká holka… Ani ve snu by mě nenapadlo, že mluví o Igorovi s Míšou, pro mě to v tu chvíli byla jasná a smrtící zpráva, že za mnou už může být jen a jen ctihodný pan Kolbaba.
A to byl konec.. Teď už opravdu nebylo z čeho brát optimismus. Tělo už nemělo nejmenší chuť pokračovat, byl jsem sám, tempo, které jsem jel, vycházelo tak na 12 hodin… Dojedu za tmy, pomyslel jsem si… Tohle už není cyklistika, to je transport trosky do krematoria… Moje mysl totálně vzdala veškerý boj, chtělo se mi spát a bylo mi zima. Na bufetu to balím, konečná, funus… To mi znělo pořád dokola v uších. Vůbec nechápu jak jsem se k té šíleně zbabělé otázce mohl odhodlat, ale šlo to úplně samo: „Jak je to s tím sběrákem?“, hlesl jsem na jednu z milých slečen, která obsluhovala na 4. stanici v Malči. „Noo, jede za posledním závodníkem, ale netuším kdy tu bude. Ale můžeme Tě vzít my, za hodinu to tu zavřem, do té doby si vlezeš do naši dodávky, my ti dáme čaj a můžeš si tam lehnout…“ Už jsem tam málem byl, seděl jsem opřený o kolo a zbývalo mi přesvědčit posledních 5% odporu, který ještě bojoval za dojetí. Asi by to nebylo těžké, bylo mi blbě, žaludek už nic nechtěl, spíš vracet, než dostávat… A v tom na mě ječí Ježek. „Co tady dělááš ?!? Já jedu od 40. km sám. Póójď, jedeš se mnou…“ Doprčic, to musel přijet zrovna teď…? Už jsem měl jasno. Můj boj skončil. A teď znovu…? Ještě jsem si lehnul na zem, holky mě přikryly dekou a než se Ježek dal do kupy, měl jsem čas srovnat si myšlenky… Nechtělo se mi, holky s Ježkem jako by se o mě rvaly, holek bylo víc, byly mnohem hezčí a hodnější než tendle pitomec…:-) ALE… Nevím, jak to dokázal… „OK, dojedu to !!!“, znechuceně jsem mu odseknul a upozornil ho, že budu sprostý, budu mu nadávat a litovat, že jsem tu nezůstal..:-) Ale Ježek je splachovací, nekompromisně si stál za svým a vytrhnul mě z letargie. Poděkoval jsem holkám a vyjeli jsme.
Těch posledních 65 kiláků neskutečně uteklo, Ježek mi prostě pomohl. Sám bych to nikdy nedojel. Na posledním bufetu jsme si oba dali další horký čaj a suchý rohlík, já to zalil svou tradiční poslední záchrannou injekcí v podobě Šlehy a vrhli jsme se na poslední, trapný, ale v danou chvíli velmi důležitý boj, zajet pod 12 hodin. Poslední brdek za bufetem a teď už jen z kopce. Hlavní silnice vybízí k rychlé jízdě, takže jsme na ní střídali a odjeli si krásný 10 km dlouhý finiš, při kterém jsem s bolestí v srdci vzpomínal, jak famózně jsme tu loni, o více než 2 hodiny dříve, finišovali s Jestřábem a Icemanem…
Zklamání z nesplněných cílů bývají hodně hořká… Ale všechno je relativní. Moje zklamání asi nebylo tak velké, jako zklamání kamaráda Laca, jehož sen, který se mu na Králi rozplynul, byl určitě větší, než ten můj… A jeho zklamání možná nebylo tak velké, jako zklamání zmíněné ruské tyčkařky Jeleny… Ona se dočkala za týden… Dočkáme se i my ! Igor, a to je velký muž, mi po závodě v kulturáku řekl, že tyhle rány člověk potřebuje. Je to tak…
Jeleno, Laco a my všichni… Bojujme !!! Proto jsme na tomhle světě. A každá facka má svůj význam…