Tak se do skupiny A letos od začátku a bezpodmínečně hlásili jen dva zájemci, a to BigMig a Lenka. A tak jsem s tím vnitřně počítal. Pokud by se přidal ještě někdo, tak to jenom vítáme.
Po ránu se dívám na radar, a nesděluje mi nic dobrého: na Šumavě prší a mraky jdou směrem k nám. Je tu sice určitá nadej, že než tam dorazíme, fronta už bude pryč, ale… Nechci nic podcenit a beru dlouhé čapaky, tělník s dlouhým rukávem a návleky na tretry, na kolo nasazují zadní blatník. Vůbec si toho pak nelitují. Vítr po celou cestu byl hodně studený. A to, že ten blatník byl zbytečný – tak to jsem jenom rad.
Na startu se scházíme přesně podle předpokladu: BM, Lenka a já. Odstartováno, a jedeme. A to rozvažně ale docela svižně. Nabaluje se na nás docela velká skupina, nedá se kontrolovat celá. Takže si jen koukáme, ať jsme tři pohromadě. Dojíždíme Laca, ale za chvíli zjišťujeme, že jsme ho ztratili. Dojíždíme Pedra, a ten nám říká, že počká na Laca. Dojíždíme Ježka, ale Ježek z balíku taky vystupuje. Nakonec dojíždíme Cancellaru, a pak už dlouho jedeme ve čtyřech. Holky v kopcích zatím jsou lepší, docela odjíždějí napřed, vůbec se tím nevzrušují, držím své tempo, je to teprve začátek. BM mne několikrát dotahuje do skupiny. Nu to je prostě opravdový kamarád.
Míša má doprovodný vůz, tak se nestaví na bufetech, my se podle plánu zastavujeme, ale vždy jen na chvilku (dohromady jsme za všech bufetech strávili 5,5 minuty, což je velmi dobrý výsledek). Na bufetech ale vždy ztrácíme zbytek balíku, zřejmě nejsou zvyklé odjíždět tak rychle. Pak nikdy netrvá dlouho a sjíždíme Míšu, a pořad jedem spolu. Na začátku stoupaní na Kunkovice-Kapličku zahlížíme před sebou dva borce v oranžovém. Hádáme, kdo by to mohl byt, ale zůstáváme v klidu: když už jsme se dostali k nim tak blízko, určitě je za chvíli dojedeme. A fakt, v dalším stoupaní už je s námi Quit a později i Jestřáb. Z ničeho nic se tu objevuje i Jura (měl technické problémy, a tak rozhodl, že to dojede s námi). Nu to je teda skupina A!!! Jura a BG táhají jako o život, ale musím uznat, že umějí to perfektně. Prostě dokážou držet přesně takové tempo, které je ještě únosné pro ostatní. A skoro 50 km si užíváme tohoto luxusu. Ale asi to znáte: člověk dlouho jede s vypětím všech sil, jen tak ták se drží, a pořád se bojí (anebo v to doufá, to se nedá ani pochopit) že přijde něco, nějaký drobný problém, zamínka, aby z toho šíleného kolotoče musel (mohl) vystoupit. A tady to přichází: jura trosku nevhodně zažertoval na téma, že máme tu dvě holky a asi rozhodně spurt, a že Cancellara má výhodu, poněvadž má tu spoustu domestiku, které mohou i zavřít Lence cestu. Samozřejmě myslel to jen jako žert. Ale znáte to, Lenka na chvíli dostala pocit, že je tu nežádaným vetřelcem a dostala krizí. Najednou jí to vůbec nešlape, vždy výborná v kopcích tady evidentně nestačí, a říká, že ať klidně jedu s ostatními, že dál už to nějak zvládne. Současně pozorují, že Cancellara taky začíná byt nervózní, nechce mít v balíku soupeřku a rozhoduje, že využije výhody doprovodného auta a ujede na dalším bufetu s půlkou skupiny. A tak, pánové, bylo mne potěšením se svézt s vámi, ale skupina A je skupina A, a tak v klidu vystupujeme. BM na nás čeká na bufetu. Nu to je opravdový kamarád!!! Situace se hodně zklidnila, krize je pryč, Lenka zase šlape jako hodinky, pravidelně se střídáme a jen jak můžeme, tak se blížíme cíli. Pořád máme nejistotu, zda stihneme svůj pomyslný limit, 10:30. A nakonec jen tak ták těsně nám to vychází.
Nakonec maximální spokojenost. Nevím proč, ale Král se mi letos zdál byt o hodně těžší, než loňský, ačkoli objektivně řečeno ten rozdíl není až tak drastický: na délku se to protáhlo o 10 km, na výšku jen o 100 metrů. Je fakt, že víc foukalo, občas jsem měl pocit, že fouká ze všech stran současně. Ale upřímně: nemít ve skupině BigMiga – zajet to pod 10:30 vůbec bychom neměli šanci. Tak ještě jednou děkují všem, kdo nám s tím pomohl, Migu – obzvlášť.