Přemýšlím, čím začít svůj první report po závodě v šlapkovském dresu – vlastně ještě stále svém původním červeném, neb jsem Šlapkou krátce a dres se teprve bude vyrábět. A nenapadá mě nic výstižnějšího, než heslo, kterého jsem si všiml jak na webu, tak i na Šlapkách samotných a které mě od začátku přišlo nádherně trefné. Když šlapu, tak žiju. Kolikrát již asi řečené i slyšené mezi Šlapkami veterány i juniory. Pro nás nově příchozí však originální, výstižné a milé.
Ačkoli na kole jezdím pěkných pár let jako cykloturista, před dvěma lety jsem si pořídil silničku a kamarádi běžci mě přesvědčili, že bych měl zkusit také nějaký ten závod – klidně okolo hnoje - když už drandím po těch silnicích kolem Vysokého Mýta jako o život, ať to nějak zhodnotím. Tak jsem si stejně jako Wabi Daněk řekl, že do toho taky šlápnu :-) Zkusil jsem sjet Rampušáka 08 a byl jsem rád, že jsem ho dojel. Málem jsem se zadusil Enervití kapslí, křeče jako blázen a většinu závodu jsem odjel na samotku. V září jsem zkusil jet Krále, kterého jsem skončil již na úžasném patnáctém – nikoli místě – ale kilometru , protože mě do zadního kola najel jeden šikula a rozmixoval mě ve 40 km rychlosti zřejmě rychloupínákem dráty na zadním kole. Odvoz sběrákem, deprese, alespoň jsem se seznámil s organizátory a dověděl se již s předstihem, že trasa dalšího Krále 09 dozná velkých změn! V té chvíli mě to ovšem nijak nedojalo. Byl jsem dojat něčím úplně jiným. Kdo jel někdy ve sběráku, ví o čem mluvím.
Letos jsem si projel ostatní maratony serie 53x11, poznal nepřehlédnutelnou postavu Quita, pár dalších Šlapek a netuše, co je to Král Š, nastoupil na jeho start. Nemám moc zkušeností z předchozích závodů, trasy většinou moc nestuduji a profil sleduji spíš z estetického hlediska, jak oku lahodí jednotlivé stoupavé či klesavé křivky :-) Příkladně byl moc pěkný profil v Tatrách – nejdřív hup nahoru a pak hup dolů a polovina zavodu je doma :-) No ty houpačky za Tatrami docela překvapily :-) Pravdou je, že od té doby, co jsem na Beskydu minul zásadní odbočku na velkou trasu a najel si tak asi 30 km, věnuji předchozímu studiu trasy přece jen o něco větší pozornost :-) Zubatice profilu letošního Krále mě nijak zvlášť neděsila, protože zdejší terény vůbec neznám a navíc všichni říkali, že se vynechaly ty nejtěžší kopce, které činí Krále legendou. Na startu jsem byl uvržen do předních pozic spolu s Lacem a Cancelarou, kousek vedle Svoboďáka a další esa, takže nezdravým předstartovním sebevědomím jsme rozhodně netrpěli :-) Úvodní menouvr tóny mě přenesli hned do minulého Krále, který ovšem neměl dlouhého trvání...
A jedeme. Start překvapivě hladký a klidný. Pár metrů za náměstím najednou RUP. Ruka na levém beranu mi promáchla do prázdna – praskl mi pod bzdou, takže držet se nešlo, jedině za brzdy a vedle představce. No nic, přece to nevzdám hned na začátku, pokud mi nerupne vejpůl aspoň rám, dojedu to. Jedu, držím lajnu, zařazuju se někde za čelo . Hlavně klid. Jasně, že jsem neustále někým předjížděn, nijak to nervu, hlavně žádný karambol, takže se pomaličku propadám někam do střední části balíku. A dále a dále. Čelo máme stále kousek před sebou, jede se - všichni říkají - v poklidu – tak asi mají pravdu. Úvodních 50 km probíhá překvapivě lehce a rychle, aniž bych se věnoval jiné činnosti než sledování galusky jezdce přede mnou, kteří se pochopitelně neustále mění.
Brdek za brdkem, nohy jedou, zrychlujeme, nějak více zrychlujeme, lítám jak na gumě, přede mnou se to zřeďuje a najednou koukám - jedu sám. Zvolňuji a čekám, až mě někdo dojede. Najednou za sebou slyším povědomé hlasy a dresy v dojíždějící skupince – a oni to RiC s Kolíkáčem! :-) Však jsem dopředu říkal, že až mě vycedí balík, že se záhy sejdeme :-) Místa neznám, tak odhaduju, že to mohlo být tak někde Koráb - Kdyně …? Ve skupince se jede bezva, všímám si Nýrské přehrady a začíná stoupání na Špičák. Přicházející náznaky křečí jakž takž zaháním změnou tempa a magnesiem. Kupodivu mě pak do zbytku závodu moc netrápily. Standardně jsem si vyklepal někde na dírách jeden bidon a druhý jsem dopil. Stoupání na Špičák tak jedu na sucho, ke konci mě zachraňuje několika doušky Kolíkáčův bidon – ještě jednou díky!! Pořád ti dlužím to pivo! :-) Á paní Kaprová, hurá – natahuju ruku po bidonu, v poslední chvíli změní směr, hmátnu do prázdna… nevadí, na bufetu o kus dál jsem holky přemluvil, jeden mi sehnaly. Žiju.
Po bufetu se sjíždíme zase do skupinky, nálada dobrá. Železnou Rudu poznávám podle množství trpaslíků, větrníků a německých nápisů. Obdivuju sehranost týmu Šlapek Kolíkáče s Ricem – jedou jak dvojčata, pěkně vedle sebe, pěkně za sebou, jak to jde. Já lítám chvíli vzadu, chvíli vpředu :-) V jednom z protivnějších kopců – nevím Nad zamyšlí? trochu odpadám, skupinka mi poodjíždí, pochvíli se do ní vracím. Z dalších kopců mě asi tak jako řadu dalších zaujaly Hartmanice :-) Docela vylamovák. Všichni nadávali, proč se do Hartmanic nejelo rovně, ale doprava nahoru. Vzhledem k mé neznalosti trasy mě to ani nedeprimovalo, ale je fakt, že nebýt okolo stojících a fandících diváků to bylo místo, kde jsem chtěl slézt z kola, hodit ho do příkopu a dojít si do bufáče pěšky :-) Bufáč bezva, daváme si chvíli pohodičku.
Popis druhé části trasy trochu zkrátím, neb ho výstižněji popisují ostatní. Zmíním se o svém odpadáku. Tuším, že asi na bufetu v Hartmanicích jsem udělal klíčovou chybu, bufetem vcelku nasycen vyrážíme a přidávám si do kapes jeden banán. Když po padesáti kilometrech přijedem na další bufet, onen dovezený banán sním a jinak si bufet akorát prohlížím. Dávám krátkou čůrpauzu, za mnou se ozývá hophophop jedem, prosviští kolem mě oba oranžisti. Kilometry ubíhají. Všechno se zdá v pohodě. Zatím. Na webu jsem se nějak překlikl a vytáhl si - možná loňskou trasu? – která měla reálných 240 km. Takže už nic nejím, vyhazuju druhý bidon a v prvním mám na posledních cca 35 km necelý půllitr. Snad to nějak dojedu. Sjíždíme poslední nekonečné brdky- ty za Cihlenou byly fakt kvalitní :-) A už se vezem do Klatov. Ještě furt dobrý.
A pak to najednou příchází. Vzpomínky na ten okamžik jsou nějak matnější. Přestávám tahat, odpadám. Snažím se to zachránit pár sousty energetické tyčinky, která mě zbyla, ale je pozdě. Jako když mě vypnou :-) Možná si pamatuju ještě toho korpulentnějšího vrchaře, jak ho popisuje RiC. A pak už jenom vidím vzdalující se skupinku jedoucí z kopce. Já jedu setrvačností. Modlím se, aby v Klatovech nevyrostl v cestě nějaký brdek. Musel bych ho snad vyjít pěšky. Na křižovatce před cílovou páskou ještě zastavuji, čekám, než přejedou auta – asi si regulovčík podle tempa myslel – Hele, cykloturista! :-) Pak už jen vítězné píppíp a sesunuji se v cíli z kola. Hotovo, vymalováno. Trvalo to dobrou půlhodinu než se mi vrátila chuť do života a do kola. Kolíkáči, Rici – veliké díky! Když šlapem, tak žijem!!!
:-)))