Včera po Mamutovi jsem padla do postele jak hadrová panenka. Přeci jenom 221 km je v nohách znát. Prvních 40 km se mi jelo strašně, nějak jsem cítila nohy a neměla jsem moc síly, buď jsem se ještě vzpamatovávala ze ŠOSu nebo spíš to tipuji na únavu z práce, měla jsem v týdnu děsný kolotoč a nezastavila jsem se. Už jsem si říkala, že při nejhorším to stočím na tu střední trasu, kdyby bylo nejhůř. Ale kolem 50 km jsem to rošlapala a jelo se mi překvapivě dobře. Původně jsme byli domluveni, že skupinka A pojede společně, ale na startu jsme si každý stoupli jinam já stála v 1/3 a ostatní až na konci fronty na startu, tak jsem si říkala, že mě dojedou. Na prvních kilometrech mě dojel Honza A. Pak jsme jeli celou dlouhou trasu téměř společně. Do půlky ještě se 3 -5 chlapíkama, ty jeli ale krátkou trasu. Dojel nás i Robin a říkal, že kluci jsou za námi, tak jsme si říkali, že nás musejí každopádně někde sjet, ale bohužel se tak nestalo, tak druhou půlku jsme si dali ve dvou. Pěkně foukalo, tak Honza i Robin mi hodně před větrem pomáhali a moc jim za to děkuji. Na Ondrách jsme ztratili Robina, tak promiň, že jsme na tebe nepočkali, ale přeci jenom nás čekalo o něco víc kilometrů. V kopcích jsem se koupala ve vlastní šťávě, slunko hodně připíkalo, tak jsem se i pěkně opálila :o) Hlavně, že jsem si vezla celou dobu pláštěnku, kdyby náhodou sprchlo :o) Honza udával super tempo, v kopcích jsem to nějak moc nehrotili, ikdyž já jsem si docela i dávala, lítala jsem i chvílemi na 170 tepech a občas i pěkně funěla. Vždycky jsem se motivovala bufetem, aby nám cesta utíkala. Sice bány a rohlíky nebyla zrovna nějaká super delikatesa, ale na to že jsem měla stažený žaludek, to stačilo až až. Honzi jsem se neustále vyptávala, kdy už přijde ten známý Tesák, strašil mě tím celou dobu. Dokonce jsem si ho spletla s dalšími kopcemi. Nějak jich tam bylo víc, než jsem čekala. S Honzou se mi jelo parádně, hodně tahal a já jsem mu za to zavázaná. Moc jsem si to s tebou užila. Byl si taková moje psychická opora, protože tohle jet na samotku, to by bylo za trest. Ještě jednou VELKÉ díky. Asi 30 km před cílem jsme sjeli 2 – 3 chlapíky, tak chvilku jeli s námi, ale cca 20 km před cílem mě popadla SLINA a nějak jsem za to vzala a Honzu a jednoho chlapíka jsem nechtěně v jednom brdku odpárala :o) Tak se za to se MOC omlouvám. Nebylo to úmyslně, ale nějak jsem držela tempo a chtěla jsem dojet do cíle už co nejdřív. Druhý chlapík se mě držel statečně, ještě se mi omlouval, že nebude střídat, že za mnou visí z posledních sil, ikdyž jel na Pinarellu, tak mu to moc nepomohlo a odpadl i on :o), protože jsem trošku přišlápla :o) Posledních 15 km do cíle jsem jela na samotku, Honza mě dojel na kostkách, ty byly brutální, snad horší, jak všechny kopce dohromady. Honza pak čekal na jednoho chlapíka, tak jsem jela napřed, cítil, že chci dojet slušnej čas, tak jsem už nechtěla ztrácet zbytečné minuty. Už to bylo celkem po rovině a jen zvlněné, tak mě překvapilo kolik síly se ve mně vzalo. Ikdyž v kopcích už jsem nohama sotva šolichala, tak po rovinách se mi pak jelo skvěle, tak jsem se do cíle úplně došťavila :o) a radostně dojela. Čas 8 hod 35 min mě potěšil, protože jsem odhadovala tak 9 hod minimálně. Bez Honzi bych takto slušný čas nezajela, takže si toho moc vážím, že na mě bral ohledy a jel se mnou. Tak snad ti to budu moci někdy vynahradit :o) Radost mi udělala i medaile, za to trápení na Hadovně, kde jsem si i trošku ublinkla :o( …žaludeční šťávy, z těch gelů, tyčinek a banánů. Vlastně nic jiného jsem nejedla. Ale za to jsem si pak večeři vynahradila. Zdravá životospráva šla stranou a za odměnu jsem si dala roštěnou s hranolkama a na to druhý chod kuřecí steak zapečený v bramboráku, o půlnoci ještě dortík a v pět ráno už snídani. Nějak mi po té dlouhé štrece vyhládlo. S výsledkem jsem spokojená a Honzo MOC DĚKUJI.