Na letošní závod jsem se hodně těšil. Nepříjemné zdravotní problémy z února a března se zdály zažehnány a přestože jsem toho letos na silničce moc nenajel, bajk má taky něco do sebe. V pondělí po Šele jsem si dal ostrých 70 km po Hostýnkách a už jsem hodlal do závodu jen popojíždět a relaxovat. Osud tomu chtěl, že v úterý dopoledne mi dovezl syn velký Marius-Pedersen trámů a desek z bouračky a já jsem úterý a středu po 12 hodinách řezal na cirkulárce a schovával dřevo na topení na zimu. Večer jsem dal vždycky protahovačky na páteř proti ztuhlosti, ve čtvrtek a pátek jsem jen masíroval tělo a polehával. V sobotu ráno jsem naložil silničku do auta dalšího ze svých 4 synů a vyrazil do Přerova. Po jistém bloudění při hledání vjezdu na parkoviště jsem byl na místě.
Zvolil jsem kátkou trať, na které si sice člověk moc srandy neužije, protože je to strašně brzy hotové, ale věděl jsem, že zde mám slušné šance. Počasí bylo až neuvěřitelně krásné, až na ten vítr. Foukal pořád a kromě samotného závěru vždycky brzdil. Po výstřelu se vždycky chvíli snažím nespadnout a pak už to fičí. Začátek na můj vkus šíleně rychlý. Rozdýchávám se pomalu, ale nechci nechat všechny dobré vláčky ujet. Za Čekyní po prvním sjezdíku už je to lepší a v dalších menších stoupáních se zabudovávám do skupinky 4-5 členné, která je pro mne optimální. Střídám ze všech nejméně, ale na jednom brdku docvakávám další skupinku a jede nás asi 10. V relativním poklidu dojíždíme na dělení tratí. Celá moje parta odbočuje vlevo, ve stejném okamžiku zezadu přiletí 2 borci. Jedou taky krátkou, ale v mírném sjezdu při jejich hmotnosti mají na mě v mžiku 150 metrů. Bylo mi jasné, že tady se rozhoduje o čelním pořadí v mé kategorii. Další asi 2 kilometry jsem jel na pokraji bezvědomí, ale těsně před Lipníkem jsem je doskočil. Na kruháči jsem si za nimi dáchnul a už bylo dobře. Ve dlouhém táhlém stoupání za Sušicí bych měl i na rychlejší tempo, ale bylo mi jasné, že ty dva rafany mi seslalo samo nebe. Na horizontu za to taky pořádně vzali a tahali prakticky až do cíle. Několikrát jsem sice pomohl také, ale můj podíl byl mizivý. Kostky před závěrem jsou vždy děsivé, ale dají se přežít. A když se trať obrátí k Přerovu a lesík na horizontu se přibližuje, je to příjemný pocit. V cíli jsem se svým dvěma tahounům do spurtu nemotal a za cílem jim srdečně poděkoval. A nejvíc mě potěšilo, že závodník z mé kategorie, který se loni za mnou 30 km vezl a na pásce mě přeskočil, skončil za mnou. Je škoda, že ještě nebyly Šlapkovské dresy. Mohl jsem být Šlapka na bedně. Snad příště.