Jak mne Mamut potěšil

Po diskuzích s Lacem jsem se rozhodl dát jako prubířský kámen před Rampušákem prostředního, ó pardón Laco, krátkého Mamuta. Tak jsem se přihlásil.
Celý duben jsem se cítil blbě, utahaný, při intenzivnější jízdě na kole mne pobolíval stehna, no prostě hrůza. Myslel jsem, že je to únava po dvanáctihodinovce, tak jsem mezi závody přes týden odpočíval a jezdil spíše regeneračně.
Naštěstí v úterý, čtyři dny před Mamutem, mi zjistili přechozenou virózu a tak jsem začal okamžitě s intenzívní léčbou. Den ze dne se to lepšilo a tak jsem se v pátek po splnění nějakých povinnosti jel projet na dvě hodiny. A ono to jelo, Po nějaké chřipce už žádné známky, ba naopak, s přibývajícími kilometry si mi jelo lépe. Tak ještě večer namontovat nová říditka s kratším představcem a ráno vyrazit na lov Mamutů.
Krásné rozednění předvídalo ještě hezčí den. Vyvenčit se, teda psa, naložit věci a vyrazit směrem Přerov. Nábřeží jsem našel lehce. A pak zaparkovat, převléknout, sednout na kolo a zajet na výstaviště pro startovní číslo. Při hledání prezentace jsem si třikrát nevědomky projel poslední zatáčku a netušil, jak dobře jsem udělal. Vrátil jsem se k autu. Na parkovišti byli tři šílenci od Kolína na bláznivých strojích a hned na mě, jestli nemán ořech na povolení kazety. Měli štěstí a za to mi prozradili, kde hledat muže v oranžovém. V protější ubytovně se prý to oranžovým jen hemží. A ono fakt, hned před vchodem Laco, Robin, Mirinda, Rainy, Jura Janoušek a další.
Vyráží se na náměstí, kde se to pomalu zaplňuje. Potkávám další členy Vinohradských Šlapek.
V startovacím koridoru přede mnou stojí Cancellara a za mnou příjíždí Mirinda. Ještě nutné pánské odskočení si a už odpočítávají minuty do startu. Přemýšlím, co se bude dít, jak se pojede.
Už je to tady!
Start. Vyražime. Spíše poskakujeme v úzkém výjezdu z náměstí. Pak už krása, policie trasu uzavřela, tak projíždíme i na červenou. Dvacet metrů přede mnou na kruháči někdo padá. Zvedám ruku, zpomaluji a objíždím chumel na zemi. Dále už se nic vážného neděje. Vyjíždíme z města a já hledám oranžové dresíky. V okolí je Robin a Mirinda. Robin v kopečku odjíždí a tak čekám na Mirku. Po pár kilometrech se k nám přidává Laco se Strejdou. Tvoří se větší skupina, která nepravidelně střídá. Trať se vlní vesničkami k proslulému kopci, kde se koná několik závodů jako Šela, Slavkovské Radary a též i náš Mamut. Silnice se nám začíná stavět. Strejda odjíždí a za ním Laco.
Pomalá Šlapkovská jízda se úplně rozpadla. Jsem před velmi důležitým rozhodnutím........ Co dál? Rozjet se za klukama a třeba i s vyplazeným jazykem viset za nimi. Tentokrát vítězí chladná hlava a v ní se rodí plán. Utvořit nováčkovskou pomalou miniskupinu a pomoci Mirce k dobrému času. Tak sní svorně stoupám silnicí ku Slavkovu. Když procenta stoupání překračují desítku, Mirka si posteskne: „Bajk má více převodů.“ a šlapeme na kašpárka s vousatým pánem v modrém dresíku. Míjíme Slavkov, za kterým už je to mírnější. Předjíždí nás osamocena cyklistka. Při výjezdu na hlavní silnici se občerstvuje gelem a nám z nepochopitelných důvodů nestáčí a odtrhává se. Začíná foukat a já začínám ožívat. Nastupuje, již dříve v diskuzi zmiňovaný, domestik proti větru. Nasazuji pravidelné tempo a s Mirkou dojíždíme osamocené zavodníky. Delší dobu už to tahám a tak na chvíli poušťím na špici Mirku. Dojíždí nás vousatý pán v modrém dresíku a snaží se nám pomoci na špici. Pozvolna klesáme k první občerstvovačce a já si stěžuji: „ Proti bajku mi tu chybí adrenalinový sjezdík!“ S klesajícími metry se nám rozrůstá skupina. Zvedám ruku a zpomaluji, ale nikdo se nemá ke střídání. Až když Mirka tahá špici chlapi se probouzí a jdou na špici. Jenže tempo se zpomaluje. Nedá mi to a s Mirkou v háku výrážím na špici a rozjíždíme to trošku. Balík se natahuje a možná i trhá, ale to ze špice nevidím. Po chvílí se nechám střídat a tak dorážíme na občerstvovačku. Dolívám oba bidony, dávám banán do kapsy, zakusuji do všeho možného od pomeranče přes tatranku k rohlíku. Něco mi to chybí. Ale co? Už to mám. Koláčky. Na dotaz „Kde jsou koláče?“ je pořadatelka vytahuje z pytle ke spokojenosti i ostatních. Hned do mne padají dva, třetí zasouvám pod pravou nohavičku na dobu pozdější. Za občerstvovačkou je krásné lomové jezírko.
Kývám na Mirku a vyrázíme na Partutovické schody. Balík, který se utvořil ve sjezdu, je rozprášen a tak bok po boku ukrajujem jeden schod za druhým. Partutovice jsou za námi a znovu dolů proti větru. Opět nás dojíždí vousatý pán v modrém dresíku se slovy: „Už jsem myslel, že vás nedojedu.“ Když táhl špici, občerstvujeme se. S Mirkou pojídáme banán. Spíš já krmím nás oba. Střídám vousatého pána v modrém dresíku, potom Mirka mne a tak dokola. Musím dodat, že jsem Mirku na špici moc dlouho nenechával. Dojíždíme roztroušené závodníky. Někteří propádávají, někteří se nabalují. Ne moc dobře se střídá na špici a náš balíček dost často zpomaluje. V tu chvíli jdu na špici a snažím se držet optimální rychlost. Po chvíli chci vystřídat, ale nikdo se k tomu nemá. Na špici jde Mirka a pánové se opět probouzí. Hned jsou na čele dva. Ale jeden druhého nevystřídá. Až na moje upozornění. Vjíždíme do Oder. Po projetí obcí začínáme stoupat k Dobešovu. Poslední, kdo tahal špici, ujíždí. Skupina se opět trhá. Po opušťění Oder mne začíná kroutit křeč v zadní části levého stehna. Oznamuji to Mirce a ona mi nabízí gel. Zprvu odmítám, že mám tablety, ale nakonec ho beru. Stoupáme, ale křeč nepovoluje. Visím očima na Mirčině zadním kole a hledám, jak optimálně šlapat. Přicházím na to: kolena tlačím do středu div se nebouchám o štanglu. Předjíždí nás závodník velkou rychlosti a my přemýšlíme, kde se tu bere. Asi měl defekt. Z lese vyjíždíme jako první z poslední skupiny. Křeč začíná povolovat a já tímto opožděně děkuji Mirce, jak moc mi pomohla. Fouká nám do zad a tak jedeme vedle sebe a klábosime. Sjíždíme k Hranicím a v Klokočí nevíme, jestli jedem správně. Já startuji GPSku a Mirka se ptá místních. Obě varianty potvrdily správný směr. Mirka se trošku trápí ve stoupáníčkách za Milenovem a už za chvíli dojíždíme na druhou občerstvovačku. Z ní právě odjíždí manželé Mikšovští, které jsme po občerstvení začali stíhat. Za Lipníkem jsem Mirku přibržďoval, abychom nepřijeli pod Helfštýn vyšťaveni. V kopci Mirka udávala strojové tempo a já ji jen sekundoval. S matematickou přesností jsme se k pronásledovaným přibližovali. Před jejich dojetím říkám Mirce: „Oni jsou pohádaní.“ A taky že byli, což nám nepřímo potvrdili.
Za chvíli byl horizont a už nás čekala jen cesta dolů do cíle. Netušil jsem, že z hlediska taktického to bude nejzajimavější úsek závodu. Ve čtyřech v Sušici dojíždíme Katku a Aleše Nábělkovi. Jedou úplně netýmově. Chvíli se vezou v háku a na masturbačním úseku (kostky) se to snaží roztrhat. Skoro se jim to daří. S Mirkou zaostáváme tak dvacet až třicet metrů. Konečně. Kostky končí. Snažím se s Mirkou dotáhnout čtveřici. Do Prosenic se nám to daří. Střídáme se . Neuvěřitelně se snaží Katka Nábělková tahat špici. Není to ale nástup, že by se utrhla ze skupiny. Po chvíli jí asi dochází a oba odpadávají těsně před Přerovem. Na špici jde Tomáš Mikšovský. Nechce střídat a tak se s Mirkou vezeme zaháknutí. Radím Mirce, ať šetří síly. A už poznávám zatáčku, co jsem jel ráno třikrát. Křičím: „Mirko jeď!“ Oba vyrážíme. Mirka venkem zatáčky, já vnitřkem. Spurt. Cíl!
Premiéra se nám vydařila.
V cíli nás čeká Qiut, Gavoš, Robin a další. Chvíli po nás dojíždí Rainy. Quit nám donáší pivo a já začínám dělat pár fotek na oranžovo. Už nevím, kdo nám odevzdal čipy. Po krátkém oddychu jdu pro diplomy. Hledám je v hromadě na stolech. Nacházím svůj, ale ten mne moc nezajímá. Hledám Mirčin. Dávájí mi ho Nábělkovi.
Nechci věřit svým očím, do kterých se hrnou slzy štěstí.

Mirka je čtvrtá.