Mamuta považuju za nejtěžší maratón Velosérie, protože tam jezdí dlouhou jen pár lidí a ti už mají na Mallorce dost natočeno. Ale zase jeho chobot vede hezkou krajinou, kam se normálně nepodívám. Navíc lesní cesty, kudy vedou ta nejdelší stoupání, mají bezvadný povrch.
Mamutí start je nepříjemný, protože je pro všechny tratě společný a vyráží se z centra. Na jezdcích kratších tras je často znát, že nejsou zvyklí jezdit ve společnosti. Podle toho to tam taky dopadá. I letos to tam trochu lehlo.
Po startu jsem se pohyboval někde na chvostu a zhruba kolem Míši, která byla domluvená s Igorem, že s ním pojede ve skupině A. Na Mamutu nemívám bojovnou náladu a tak jsem se taky chtěl postupně k Igorovi procouvat. Míša ale chvílemi podléhala závodní euforii. Měl jsem co dělat, abych jí stačil (trochu silně řečeno, ale to tempo mi dělalo duševní potíže). Igor byl stále v nedohlednu a my jsme se vmísili do skupinky, ve které udával tempo i Šlapka Robin. Usoudil jsem, že cestu k Igorovi odložíme na Slavkov (1. velký kopec). Skupinku jsem několikrát okřikl, že do brdků jedou jak magoři a Míšu jsem odháněl ze špice. Na Slavkově (zase jsme zařadili couvací program) nám odjelo pár těch magorů, pár jsme jich nechali za sebou. Robina jsem přemluvil, aby jel s námi a trochu nám duševně pomohl. Při dlouhém sjezdu do Oder jsme ty, co nám v kopci zmizeli, zase pochytali.
V kopci za Odrami Robin usoudil, že nám pomohl dost a zmizel. Asi v pěti jsme dojeli na rozdělení tratí. No a pak teprve začal ten pravý Mamut. Zůstal jsem jen s Míšou a před námi Tesák (nejtěžší kopec), zmijovice Hadovna (raději jsem zatajil, že jsem ji napoprvé z poloviny vyšel) a dlouhý kus dlažby asi 5 km před cílem. Cesta k Tesáku je nekonečná, se spoustou rozbitých úseků, a hlavně ostrých brdků. Právě tam se pořadatelům podařilo vmáčknout 4 km jakési objížďky – samozřejmě do kopce a se 3 krátkými stojkami. Nejhorší je, že ten Tesák stále vidíš před sebou a jen se domýšlíš, kudy se na něj máš sápat. Naše konverzace před každým brdkem: \"To už je Tesák?\" \"Ne, ještě vyčkej.\" Sobě bych odpovídal výstižněji…. Když už je těch brdků náležitě po krk, zahneš na lesní pěšinu a pomalounku začneš stoupat. Ve 2. půli kopce se ale stoupání proklatě zrychlí. Na kopci je naštěstí bufet. To byla pro Míšu tak dobrá zpráva, že si začala prozpěvovat.
Cestou z Tesáku do Kašavy za to Míša po rovině poprvé pořádně vzala, až jsem z toho dostal křeč. Naštěstí za Kašavou je důstojná stojka s převýšením 100 m, takže na mě nemusela čekat. Na dalších rovinách jsem už ochotně střídal. Jenže z háku jsem toho moc neměl, protože Míša jela po rovině poctivých 39 a já se neodvážil oko odtrhnout od Eurusu přede mnou. Ale jinak se o mě Míša postarala skoro mateřsky, poskytla mi gelík a půl tyčky (zapomněl doma). Já jsem na ni oplátkou na Hadovně (poslední velký kopec) počkal. Ale jen chviličku.
Takhle nějak jsme dojeli k poslední občerstvovačce – a ejhle! Kolega spolubydlící Vláďa Černohub a kolega z UACu (č. 522) Piňarelo P. Krajčík. V Míše ovšem bouchly saze. Žádné lelkování, soupeř je tu. Hodila do sebe banán a začala závodit. Vláďu jsme odpárali hned v prvním stoupání a pak odpárali mě. Teda Míša. Kolega Krajčík byl už řádně nepoužitelný /termín Igor 2007/. Jelikož Černohub nebyl v dohledu, začal jsem z dlouhé chvíle tu dvojku pronásledovat. Za kostkami jsem je dojel. V zahrádkářské kolonii nás málem porazila nějaká baba v autě a Piňarelo zůstal pozadu. Před námi byly už jen asi 3 km roviny do cíle. Tak jsem Míše řekl, ať neváhá a počkal jsem na kolegu. Byl jsem rád, že se pořadí na cílovém koberci čestně vyřešilo.
Zkrátka jsme s Míšou lov skupiny A nedotáhli k cíli, ale myslím si, že jsme si letošního Mamuta docela užili oba. Některé kopce mají v Míšině podání lehce erotický náboj, stačí být na doslech. Třeba takový Slavkov, v máji provoněný kvetoucí měsíčnicí vytrvalou (Lunária rediviva L.). Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie \"ohrožený druh\"
Takže výsledný dojem * * * * * z pěti možných: Hezké prostředí, ideální počasí, krásná a příjemná společnost (na prvním místě tedy!), solidní sportovní vyžití a solidní (ale překonatelný) výsledek.