Měl jsem před sebou volný víkend, žena přišla s nápadem, že bychom jeli za švagrovou na chatu v Ledeči nad Sázavou. Je tam krásně čeká nás ranní houbaření a jiné vesnické radovánky, super! Nesnáším cestu autobusem a auto nemáme tak jak tam jet? Na kole! Už přes tři týdny jsem na něm neseděl ,měl jsem obavy zda-li tam ještě dojedu. V dobách kdy jsem se svou ženou jen chodil, jsem tuto trasu dával celkem často ,v pohodě a nevěřím, že za tak krátkou dobu můžu přijít o svou vytrvalost. Na webu zkouším ještě někoho zlámat aby cesta lépe utíkala, ale bohužel všichni již mají své plány nebo se ozvou až pár minut před odjezdem… Jedu tedy sám.
Ještě si nahrávám do mobilu hudbu na pět hodin jízdy, limit na trasu si dávám tři hodiny, dle plánovače tras to je 82km (mé předchozí trasy nikdy nešly pod 90, tak nevím podle čeho to plánuj). Záchytné body jsou Říčany, Zásmuky, Uhlířské Janovice, Ledeč.
Počasí vyšlo náramně, jedu v krátkém dresu s návleky na ruce a kolena, navrch s vestou. Na zádech baťoh ve kterém si vezu komplet civil oblečení. Šlape se mi krásně jen mě ruší hustý provoz, který začíná v Uhříněvsi, kde začíná kolona a pokračuje až do Říčan. Vzhledem k neschopnosti řidičů nechat vpravo aspoň skulinku, jsem nucen absolvovat většinu tohoto úseku uprostřed silnice a stresovat protijedoucí řidiče svou přítomností. Rychle pryč odtud, dávám si jak zvíře, vzpomínám na Romana Chládka z Koloděj, rvu to jako on na těžký převod, nedbám zvýšeného sklonu silnice v Říčanech ani v lesíku před Mukařovem. V Mukařově na první křižovatce si vybavuji okamžiky kdy tady přijíždím s kolodějským balíkem z Babic a řadím se do vláčku, který tady většinou jede kolem 45km/h, Kolíkáč řve něco o orgasmu, teď v „protivzduchu“ jedu skoro 30.,,aaah kde jsou ty časy…, za Vyžlovkou už je aut akorát, zvolňuji a začínám vracet tepy pod ANP. Poprvé lituji, že jsem nevyjel s někým, aby mě pohlídal, dával jsem si jak zvíře! Vítr je spíše neutrální, ale podzimní hustý vzduch dělá své, mijím vesnici Oleška, kde se mi vybavuje vzpomínka na radu od Vyhupa při odstřídávání ve skupině, následuje úsek, kde jsem s Icemanem táhnul kolodějský balík až do Ždánice, kde si vzpomínám na svůj nástup z první pozice v balíku v kopečku který jsem si vyspurtoval na max. a pak si slízl pár nechvalných poznámek na mé počínání a už se blíží první záchytný bod Zásmuky. Výjezd po kostkách na náměstí mi připomíná, že ještě minulý týden jsem měl problém se šlachou v ruce (bolí, ještě bolí), ale hlavně musím poprvé měnit trasu. Cesta směr Kutná Hora je rozkopaná. Napojuji se tedy znovu na trať nedělních Koloději, trať bez aut, ale na těchto silnicích jet s koly nafouknutými na 9,5bar není zrovna žádný med. V kopci na Něsměň si vybavuji svůj nástup a pozdější spurtík s jedním borcem z kolodějského balíku (prohrál jsem..), pomalu ale jistě začínám cítit únavu a už mě bloudění začíná nudit a vyhledávám jakýkoliv ukazatel na Uhlířské Janovice, vidím jen Sázava 17, 15, 11 až se smiřuji s tím, že to dnes vezmu přes Sázavu. Ve Skuhrově konečně vidím šipku na Janovice 5km, super. Pokračuji v cyklokrusu jako v Paříž - Roubaix, cesta se již moc nezkvalitní.
V Janovicích mám za sebou 50km, v duchu si říkám i POS má víc a už jsi na šrot! Co tam budeš dělat? Nejspíš jen výletovat. Z Janovic vjíždím na první kopec, který začíná pětisetmetrovou stojkou ,pokračuje jablečnou alejí takovou zvýšenou rovinkou (jak říká Malina magnetem) do protivětru, jedu sotva 16km/h trpím celých 5km…., malý hupík dolů a 3km do stěny jménem Zbraslavice. Poprvé zastavuju a protahuju bolavá záda. Sjezd do Bohdaneče mi už na začátku ukazuje v dáli silnici, která se zvedá hned za vesnicí, taky že jo. Následuje kopec okolo 4km, připomíná mi Leontýn, tady to jsou tři schody do nebe. Naštestí teď už je to až do Ledče z kopce, kde si spočnu na poslední kopec z Ledče do Kožlí (taky pěkný výjezd). Cesta mi trvala 3:23hod, dala 89km.
Nemám rád absolvovat jednu trasu tam a zpět, volím cestu zpět přes Hněvkovice, Loket, Čechtice, Vlašim, Benešov. Je to sice delší, ale jiné. Z předchozího dne mě pěkně bolí kyčel a záda, ale do autobusu mě nikdo nedostane!
Počasí je opět super jen trochu větší zima jedu v dlouhých kalhotech. Tentokrát mi fouká jen proti! Hněvkovice ,kterými obyčejně projíždím rychlostí blesku, jedu 25km/h a ani ve sjezdu k přehradě, kde se obyčejně bez šlapání dostanu nad 60km/h za velkého úsílí roztáčím na 40km/h. Je jasné, že to bude šichta. Od přehrady , přes Loket až do Čechtic si připadám jako bych jel jen do kopce, mám za sebou něco přes 25km a už musím jet na údržbu. Připravuju se, že ve Vlašimi si dojdu na oběd. Jenže do Vlašimi vede sjezd a pak je hned výjezd do Domašova, který dohromady dá pár km a sebere mi jakoukoliv chuť zastavit a jíst. V kopci na Chotýšany mě přeci jen zlákají jablečné stromy, kde spořádám šest vynikajících jablek. Vítr se také umoudřil a nechá mě párkrát vydechnout, tak cesta do Benešova uteče velmi rychle. Zastavuji se na benzince, kde se mi vybavuje přestávka, kterou jsme si tady dali s Alánkem a Malinou, když jsme jeli z nějaké Daby.
Před sebou mám ještě 40km a jsem totálně na šrot. Cesta z Benešova je po větru a z kopce, to mě dává psychické síly, ale také pociťuju ochlazení a oblékám si bundu. V Mračně nejedu na Čerčany jak jsem v tomto roce několikrát jel s Kolíkem, Malinou, Alánkem, ale beru to na starou benešovskou směr Jesenice. Vím, že mě čekají jen tři kopce a závěr, který je spíše dolů. Hned z Nespek mě přivítá první, nejhorší kopec, vím, že si nechci dávat, ale jen ho vyjet, házím kašpárka a v poklidu ho vyjíždím, před Babicemi čeká druhý kopec, je takový schodovitý, ale jetelný. V Želivci si při pohledu na jednu z vedlejších silnic vzpomenu na minulou zimu ,jak půjčuju promrzlému Malinovi rukavice. Jo to byly časy….
Před Horními Jirčanami si zase vzpomenu na cyklokrosovou vložku na našich jednicích, kterou mě provedl „trasér zkratkař“ Kuře. Do Jesenice už to je pohoda, jako na Králi dostávám druhý dech a šinu si to stále mezi 35 a 40km/h až na Háje. Poslední kopec domů a po 94km a 4:04hod jsem doma. Je mi líto jak člověk rychle přijde o svou tvrdě získanou vytrvalost, ještě před měsícem mi ujet 100km přišlo jako nic.
Normálně bych o této cestě nepsal, byla by to prostě cesta z bodu A do bodu B a zpět, ale díky společnosti lidí s kterými jsem absolvoval v tomto roce přes 10tis km se z obyčejné cesty stala cesta plná vzpomínek. Děkuji všem s kterými jsem mohl v tomto roce jezdit!