V pátek kolem 22 hod přijíždíme do Teplic nad Metují. Jsem dost unavená po celotýdenní práci a zařizování. Tak se snažím jít brzy do postele a tak mi Martin pomáhá ještě vyměnit pláště a zašroubovat šroubek na kufrech, protože jsem někde jeden ztratila. Moc jsem se v pensionu nevyspala, probudila jsem se asi 5x za noc, ale ráno se cítím dobře. Tak vyrážíme na start. Potkávám známé tváře ze šlapek a na start se řadím vedle Laca a domlouváme, že pojedeme společně. Jupííí, mám parťáka :o) Tak a odstartováno, při vyhýbání aut u silnice mi někdo ze zadu najel do kola, ale naštěstí se nic. Pak přichází ostrý start a výstřel za šraňkami a pěkně se to rozjíždí, už zase jedu kaši, ale ze skupinky odpadám, ale Laco s Pedrem mě dotahují a jedeme v celkem početné skupině, ale v mírných brdkách si docela dávám, cestou potkáváme Quita, který píchnul, tak Pedro zpomaluje a čeká na něj a já s Lacem pokračuji dál ve skupině. Skupinka se různě rozčleňuje a my se snažíme být v té rychlejší, po 30 km máme rych. průměr 35,2 km/h, tak si říkám, že je čas trošku ubrat přeci máme před sebou 170 km v kopcích. I Laco to navrhuje a tak zvolňujeme a s odpadlíků tvoříme cca pětičlennou skupinku. Po 60 km máme rych. průměr 30,1 km/h. Různě se to trousí, někdy jedeme ve čtveřici, někdy jen s Lacem ve dvou. Laco mě nechce pustit ani na špici, říká něco v tom smyslu, že můj čas teprve přijde. Umírňuje mě v kopcích, ať to nehrotím, že máme ještě to nejhorší před sebou. Sudety jedu poprvé, takže trasu neznám a jen si představuji, co mě může ještě čekat. Dojíždí nás Quit a tak jedeme v třech, paráda, funím klukům na záda a držím se jich jak klíště. Na první občestvovačce rychle popadám housku a doplňuji bidony a jdu rychle lulat za kamión, ať se mi jede víc zlehka. Rychle sundavám ještě nákoleníky a nárukávníky, protože se udělalo velmi pěkně a sluníčko mě připaluje a je mi hic. Pedro akorát dorazil na občerstvovačku, tak jede s námi. Po sjezdu na nás Quit pokřikuje, ať jedeme, že má problém s kolenem a že to nejspíš stočí na krátkou trať. Tak si užívám pozornosti Pedra a Laca, kluci se perfektně střídají na špici a zase mě do předu nechtějí pouštět. Laco má svůj plán a tak se ho držím. Jede se mi s nimi parádně. V takové milé společnosti ty kilometry utíkají téměř sami. Cca na 100 kilometru Pedro zvolňuje a tak pokračujeme s Lacem sami, občas s námi jedou ještě dva chlapíci, ale téměř nás táhne Laco, takový výkon, to se to za ním skvěle šlape. V kopci si špatně přehazuji a tak mi spadnul řetěz, jen na pár vteřin přibržďuji a rychle nahazuji a frčíme dál. Před sebou máme Odolov, zde zjišťuji, že měl Laco pravdu, zde se opravdu ušetřené síly hodí, dost tu trpím, je to z mého pohledu nejhorší a nejprudší kopec na trati. I ten nejlehčí převod se mi v tuto chvíli zdá nejtěžší, rveme to na horu a dost mi to dává zabrat. Za vrcholem nás čeká občerstvovačka, akorát nás tu dojíždí Pedro, ale zastavuje tu, tak zatím pokračujeme napřed jen s Lacem. Pravidelně celou dobu cpu do sebe nějaké jídlo a hodně piju, takže se cítím velmi dobře, ikdyž únava je znát, trať je náročná a kopcovitý terén rozhodně síly ubírá. V posledním stoupáním si zas špatně přehodím a řetěz mi padá přes kazetu, už jsem trošku prošitá, tak rychle opět nahazuji, rozjíždíme se do posledního stoupání, ale jde to ztuha. Po té sjíždíme do Adršpachu a zde jsem jak utržená ze řetězu, šlapu co to jen jde, abych se do cíle dostala do limitu, který jsem si stanovila kolem šesti a půl hodiny. Pod cílový kopec přijíždíme s Lacem společně. Laco mě hecuje ať jedu a ať se neohlížím na něj. Tak si to poslední stoupání dávám jako takovou časovku do kopce z posledních sil. Poslední kilometr je nekonečně dlouhý, už si říkám ještě pár metrů a jsem v cíli. V protisměru ve sjezdu mě míjejí cyklisti, jak já jim závidím, že už to mají za sebou, zdraví mě, ale jsem v takovém transu a sotva popadám dech, že jen pokyvuji hlavou. Protínám cílovou čáru a jsem štěstím bez sebe, že to mám za sebou. Jsem dost vyřízená, sotva vnímám okolí. Laca v kopci dojíždí Pedro, takže nakonec dojíždějí do cíle společně. Tak moji milý parťákové, děkuji mnohokrát, že jsem mohla jet ve vaší milé společnosti, bylo to skvělý, bez vás bych si to tolik neužila. Bude mi ctí si to s vámi zas někdy zopakovat. Nakonec můj polar naměřil 6 hod 33 min včetně pauz na občerstvovačkách, rych. průměr 26 km/h takže spokojenost. Byl to krásný závod, organizačně dobře zajištěný, výborné značení a všude regulovčíci, pěkná kopcovitá trať a vyhlášení na příjemném místě. Cestou domů v autě tuhnu a do postele lezu skoro po čtyřech, ale s dobrým pocitem, že jsem jela na plno.