Na Sudety jakožto můj první silniční maraton jsem se poměrně těšil, nevědouce co mě čeká, nechtěl jsem nic ponechat náhodě. Na pátek si tedy beru volno a již ve čtvrtek jedu na chatu s tím, že se následující den pěkně kompenzačně rozjedu v Posázáví a ještě stihnu posekat trávu, protože v sobotu na to nebude čas a nedělní hluk v rekreační oblasti odsuzuji. Počasí nepřálo ani jedné činnosti, protože s železnou pravidelností pršelo, lilo a bouřilo. Takže jsem za pátek přečetl jeden politický thriller a při tom pracoval na energetických zásobách na nadcházející den.
Ráno vstávám v půl páté a místo klasické snídaně jogurt s musli a ovocem si dávám těstoviny s mákem, naložím Ridlýka, zkontroluji zda jsem nezapomněl šlapkodres a v půl šesté vyrážím ze Stříbrné Skalice přes Český Brod na Teplice nad Metují. V týdnu mi přestala fungovat navigace, takže ten dojezd byl trochu komplikovanější. Přesto chvíli po osmé vjíždím do Teplic a parkuji na náměstí hned vedle Quita, který právě snídá v Roomsteru. Cestou k registraci potkávám studenta Malinu a bednaře Astrala. U registrace se tvoří malá fronta, ale jako předem přihlášený to mám bez fronty a s tričkem a to se vyplatí. Na náměstí je již poměrně živo, cyklisté se rozjíždějí a policisté pomáhají a chrání. Jediný kdo z toho mumraje vyjde asi otráven je prodavač ponožek, který má svůj stánek na parkovišti, které dnes místo klasických výletníků obsadili cyklisté a ti mu asi moc vydělat nedají. Za chvíli dorazí Laco s Pedrem, kteří byli zřejmě doplnit zásoby v blízkém konzumu. Dnes si Laco překvapivě odpustil hlášky o našich korunách a nevytahoval se s jejich Eury, ale za to vytáhl nějaký zážitek z uplynulé noci, který v žádném případě nebudu komentovat. Pak se ještě objevila Míša , TinkTink a Gavoš a všichni čekali na Kolíkáče, který měl dorazit s návleky.
Takže dofoukneme kola, doplníme bidony, nacpeme kapsy a jdeme se s Quitem lehce rozjet. Zima je jako blázen, teploměr ukazuje 8 stupňů a v tom větru je to docela peklo. Beru si návleky na nohy a dres s dlouhým rukávem, ale stejně to není žádný šlágr, snad se během těch pár následujících hodin zahřeji. Pak ještě poklábosím s Kolíkáčem a Pedrem o taktice a jdeme na start, kde zjišťuji, že jsme se rozhoupali poměrně brzo a pěkně se řadíme na chvost té masy cyklistů. Zde hledáme orange dresy a nejlépe si stojí asi Gavoš, který je kousek za Hruškou :-) . Nezbytné upozornění, že po startu se nezávodí a 10 minut po desáté je odstartováno. Začátek je poměrně v klidu, až po avizované siréně za viaduktem se to rozjede. Z profilu trati jsem věděl, že začátek je rovný, takže balík jede pohromadě, ale už jsem se těšil, až se to trochu nadělí, protože každé zúžení, resp. odbočení spočívalo v prudkém dobrzďování balíku a čím dále v balíku člověk byl, tím ty změny byly markantnější. Po startu jsem si hlídal Kolíkáče a snažil se na něho docvaknout, Quita jsem viděl ještě více vepředu. Když jsem konečně Kolíkáče dojel a míjel, čekal jsem, že se za mě pověsí, ale zrovna s někým klábosil, tak jsem ho nechal být, že si mě dojede. Mezitím jsem docvakl Quita a řekl jsem mu, že Kolík je kousek za mnou a snažil se držet nasazené tempo. Pak mě dojel Kolíkáč, který mě informoval, že Quit měl defekt :-(. Následuje nějaké okno a vybavuji si až skupinu, kde byl Gavoš a první z větších kopců, kde mi ta skupina ujela ve sjezdu. Jeli jsme asi 4, ale nebyl zájem skupinu, která byla na dohled sjet, takže se jelo podle toho, kdo byl zrovna na špici. První občerstvovačka byla bez zastavení, pouze výměna bidonu a banán a vykrystalizovala se nám poměrně pěkná skupinka asi 6 lidí, kde se docela jelo a cestou jsem sbírali a zase ztráceli odpadlíky. Opravdu si nevybavuji názvy těch vesnic a městysů, kterými se projíždělo, ale vštípil se mi do hlavy výjezd za železničním přejezdem, ten byl z toho všeho snad nejhorší (asi Odolov). To už jsme s sebou měli jednu Volvo Hase dívčinu, která jela na bednu a stíhali jsme Meriďačku, která jela před námi a posléze i s námi. Údajně před sebou měli mít pouze Kábrtovou (ale jak jsem pak z výsledků zjistil, děvčata nepočítala s výbornou Polkou, která vyhrála poměrně jasně), takže se holky hlídaly a jelo se pěkně pohromadě. Na další občerstvovačce jsme se dohodli na zastavení, takže obložená houska, cola a výměna bidonu. Zde jsme nabrali další lidi, kteří nás dojeli. Nejhorší zážitek s celých Sudet jsem měl v jednom sjezdu, kde byl v protisměru slušný provoz a kluk přede mnou vymetl díru jako kráva a já samozřejmě také, takže bidony lítaly a fakt jsem měl co dělat, abych nevyletěl z kokpitu. Průjezdy Adršpachem byly také poměrně adrenalinové vzhledem k velkému provozu jak aut a autobusů, tak i pěších turistů, které krotili pořadatelé na označených přechodech pro chodce, aby nám nevběhli pod kola. Předposlední serpentinový kopec byl také docela výživný, ale nikdo neměl chuť za to brát, takže pěkně pohromadě až do Teplic, kde nás čekal ten cílový krpál. Tam už jsem cyklistiku trošku proklínal, ale ten pocit po přejetí cílového koberce je k nezaplacení, ještě když člověka povzbudí vysmátý Malina. V cíli gratulace s přítomnými Šlapkami a již se spouštím z kopce dolů, kde ještě v protisměru povzbudím do cíle stoupajícího Kolíkáče a trošku se vyjedu po Teplicích. Vzhledem k tomu, že potřebuji být v 7 večer zpět na grilování, neabsolvuji ani pozávodní zhodnocení s kolegy (za což se dodatečně omlouvám), na parkovišti se loučím s Malinou a Astralem, který zase zajel výtečně a valím na chatu. Klasicky zase zakufruji a motám se přes vesnice, ale i se zastávkou na kávu u pumpy stíhám.
Celkově to zhodnotím tak, že přestože jsme se odchýlili od plánované taktiky, se mi závod moc líbil a užil jsem si to. Byl to můj první silniční dlouhý maraton, nevěděl jsem co mě čeká, takže jsem se podvědomě šetřil, abych se „nevyndal“ v půlce a pak trpěl. Takže rezervy byly, je co zlepšovat, druhý den jsem byl úplně v pohodě a v 7 ráno jsem si dal úžasnou kompenzaci v probouzejícím se Posázaví. Jo a aby toho nebylo málo, tak jsem pak vytáhl sekačku a posekal trávu v neděli, což absolutně nesnáším a vždycky nadávám, kterej buz…. si nedá ani v neděli pokoj :-).