Sudety a nebo Peklo? Velké dilema rozřešila rodina, chceme vidět skály :-). A tak se v pátek balíme a mezi bouřkovými přeháňkami a výsvity slunce si to hasíme na Hradec, Náchod a přistáváme v soukromí u jedněch dobrých lidí v Teplicích. Počasí stále nevypadá dobře a tak menším autovýletem objíždíme Adršpach a já bedlivě koukám, kde se budu zítra dozajista trápit. Hlavně ten cílový kopec je parádní a to ještě nevím co je Odolov, Závora, Honský pas a jiné lahůdky na trati, co jsem vyčetl z reportů z minulých let. Na večeři se scházíme s Gavošovou rodinou a domlouváme taktiku skupiny B.
Noc proběhla bez problémů, a ráno nastává nejtěžší rozhodování, co na sebe.Venku docela chladno a stále ještě zamračeno s větrem. Ale předpověď hlásila, že by pršet nemělo, snad se trefili. Na náměstí už hledám oranžové bojovníky, kecám s Quitem a slovenskými bratry a sleduji, že startovní prostor na náměstí se nějak moc neplní, až po chvíli zjišťuji, že se startuje přímo u infocentra. Tý brďo, tak tam už je hlava na hlavě, lezeme někam do zadních řad, vedle mě Ataman, Quit a Pedro, snad se prokousáme po startu blíže k čelu, kde je Gavoš s Jírou Hledíkem. Dav se dává do pohybu a je to lahůdka, rovinatý profil všechny drží po kupě, v protisměru autobusy a o špunty není nouze. Tak tohle by chtělo vyřešit, aspoň oddělit dlouhou od krátké ...
Zdravíme Cancellaru a začíná stíhací jízda za Gavošem, Ataman a Quit jedou jako protržený, vůbec nedokážu reagovat a jen se tupě hákuji vždy na konci skupiny, které se už začínají tvořit. Najednou Quit mává rukou, defekt, do háje, to je pech! Jde zkušeně ke krajnici, jen se zeptám, jestli má vše a drtím to za Atamanem. Už se to vcelku roztrhalo, čelo je asi nenávratně v čudu a s ním i Gavoš. Ale Ataman je šílenec, furt tahá špice a najednou před Broumovem jsme odměněni, jsme zpátky v v čelním balíku. Teď se přisát ke Gavošovi a Jírovi a skupina B se může dát do pohybu. Ataman do toho jde a hypnotizuje záda Gavošova narozdíl ode mě, který se stále nemůže balíkem protáhnout aspoň do jeho půlky, furt to cuká, v příkopě si ulevuje Červajz a Klímič, ty musím háknout a vyvézt se s nimi. Ale je tu magnet, vítr a terezín k Honskému pasu, nemám na to je uviset a tak jedu v krajnici, abych aspoň trochu byl schován. A už se to děruje, do háje, vidím Atamana, jak už si zkušeně šlape za Gavošem a já nejsem schopen zrychlit, díra narůstá a Honský pas se přiostřuje, ještě zkusím ze sedla, ale už je to takové jalové, nikdo se nepřidává, sám nemám šanci je sjet. Uvidíme z kopce co bude následovat, jestli bude nějaká šance.
Zalehnout a jede se, ještě je v dáli vidím, když tu najednou zvuk, jak kdyby se plášť dřel o rám. Do prdky, já snad taky defektim, začnu šlapat a ustalo to, asi nějaký list nebo co. Ale po chvíli zase, tak to je v háji, zastavuji a vše kontroluji, ne nepíchl jsem, ani kolo se neuvolnilo, nikde nic nedře. Okolo mě prolítne asi 20 lidí, rychle nasedám do sedla a zkouším se někoho chytit. Nálada je na bodu mrazu, skupině B nestačím, kolo není ve 100% stavu a brdky a vítr taky nekončí :-). Jedeme po dvojičkách, v kopích občas někdo odjede a zase někdo jiný přijede, pak se utvoří jakás takás skupinka, ale v Teplicích to většina ohne do cíle krátké tratě, tak zase jedeme jen ve třech kusech, z toho jeden kus je dívčina z Polska, tak aspoň nějaká panaromata. Před bufetem před Stárkovem, nás konečně dojíždí skupina, většinou postarších borců, kde spolupráce nevázne a trochu se jede. Jak neznám vůbec trasu, tak moc nevnímám kudy jedeme, z letargie mě probere jedině hvízdaní ze zadního kola, které se opakuje v každém sjezdu. A pak Odolov, opravdu hezká stojka, zakončená bufetem, kde si dávám dnes již druhou housku, mají je tu již krásně obložené salámem a sýrem a zabalené v papírovém sáčku.
Jsme asi na 140km a začínám konečně trochu závodit, aspoň mi to tak připadá :-). S pocitem, že by se někde za zatáčkou mohl zjevit Ataman či Gavoš, se snažím rozpohybovat borce okolo sebe. V Radvanicích se utrhávám a v kopci, který si myslím, že už je ten poslední na Závoru se pokouším sjet někoho v dáli před sebou, pak sjezd do Chvalče a říkám si, tak a za chvíli Adršpach a jsme pomalu v cíli, ono by těch 5:40 mohlo padnout. Ale přichází kruté vystřízlivění, silnice se zase začíná zvedat někam do nebe a teď teprve přichází serpentiny o kterých tak básnil Gavoš, jak tu před rokem křečoval v každé zatáččce. Týýý bláho to je krása, zatáčka střídá zatáčku, člověk je v lese ukrytý před větrem a sluncem, jen kdyby to nebylo tak dlouhé a na 150km. Sjíždím osamocen do Adršpachu a jedu si časovku do cíle. Přemýšlím, jaký je to vlastně zázrak, když se ta skupina na maratónu povede a jaký je to zážitek. Teď jen slepě točím a kilometry naskakují hrozně pomalu. V Teplicích jsem odměněn, sjel jsem si Vokolky a Hrušku! Malou kaňkou na tom je, že Vokolci už byly převlečeni v džínách u auta a Hruška se vyjížděl a klábosil s kamarády :-)
Ještě cílový brdek, dolů sjíždějí už dojetí borci a většina ještě povzbudí, je tu i Ataman, Astral a Malina, kteří parádně hecují, koukám na budík a aspoň těch 6 hodin by mohlo padnout a tak se motám do cíle. Jo, je to tady, Quit se na mě vrhá a sděluje, že to mám pod 6 hodin. Bohužel pro něj závod skončil ze zdravotních důvodů :-(
Vyhlášení se koná u malebného zámečku, kecáme se všemi dojetými a tleskáme podiím a s nadějí čekáme na tombolu ... a zase nic :-( Hezkým zakončením Sudet je, že nejhlavnější cenu, kolo, vyhrává borec, který zrovna dojel kolem 19 hodiny do cíle na polorozpadlém stroji. Tak ten si to zasloužil :-)
Sudety jsou náročné hodně zubatým profilem, kopce tu nejsou až tak dlouhé, ale za to je tu hodně stojek. Mě se bohužel nepodařilo uviset Gavoše a Atamana, kteří parádně naladili formu, a i technické problémy (nakonec to byl nenamazaný ořech, to víte já pečlivý mechanik) mě neumožnili zažít pocity, které znám z minulých let ..., ale zkusím to letos nevzdat a čekám dál :-)