Byl to nejtěžší závod, co jsem kdy zatím jela. Start do kopce...ten jsem vyjela jak časovku do kopce, abych se udržela s nějakou rozumnou skupinkou a pak sjezd a takhle neustále téměř do kola.....kopec sjezd …cca 20 km jsem jela ve velké skupince, ale pak se to v kopcích roztrhalo neskutečným způsobem. Tak jsem do 115 km jela s Pedrem, byl mou velkou oporu, na špici mě nechtěl pouštět, občas jsme se chvílemi přidávali k různým skupinkám. Pedro mi přizpůsoboval tempo a staral se o mě jak o nemluvně, ptal se mě pravidelně, jestli je vše v pořádku, jak se cítím, nabízel mi gely, otvíral mi je, taková úžasná péče. Na první občerstvovačce jsme popadli rychle vodu a jídlo a pak jeli společně až po rozdělení tratě, kde jsme hned dojeli další šlapky HonzuA, Jestřába a Petra Matouška. Měli pravděpodobně „lulu“ pauzu a čekali na nás, no paráda, vytvořili jsme parádní šlapkovský mini balík a jelo se parádně. V kopcích si každý jel za svý, takže jsem se tam pěkně potrápila, hlavně trojkombinace kopců na Šerlich, to byl výcuc....na občerstovačce jsme se na hoře všichni zas sjeli a já tam přijela vysátá jak houba. Popadla jsem jídlo pití……Jestřáb na mě prohodil: „To byl orgasmus co?“ Já jen přikývla a řekla: „To teda jo!“ a svištěli jsme si to dál. Síly mi ubývaly, byla už jsem trošku i jetá, takže mé reflexy a soustřední na jízdu slábly. Po 120 km jsem toho měla už plný zuby, ale kluci mi byli velkou oporou, přizpůsobovali rozumné tempo a ve sjezdech jsem trošku ztrácela, tak trošku zvolnili a já jsem si je buď sama nebo s pomocí Pedra docvakla, tak to bylo super. Na poslední občerstvovačce jsme potkali Ježka, ošetřovali ho, držkopád z kola, tak byl pěkně pomlácený, ale statečně to dojel s námi až do cíle. Tak jsme si to v šestičlenné skupince parádně užívali. Posledních 20 km rovinka, střídali jsme se na špici, ale já už byla tak gumová a prošitá, že jsem byla ráda, že jsem se na té špici jen protočila a zase schovala, už jsem mlela z posledního, ikdyž jsem pravidelně jedla a pila, tak už jsem jen ve skupince visela a točila s nohama z posledních sil až do závěrečného brdku, kde HonzaA 500 m před cílem zavelel: „Tak Míšo je to tvoje....“ A já zaspurtovala z posledních sil, Ježek mě ještě povzbuzoval a cíl byl můj....Krupi to viděl a říkal, že jsem tam jela rychleji než on :o). Moje milé šlapky, to byla parádní jízda! S vámi jezdit v balíku o tom jsem vždy snila, konečně si užívám tu pravou cyklistiku a jen vzpomínám na krušné začátky, jak jsem se na závodech trápila na samotku. Šlapkovský balík a lidi v něm jsou prostě super! Jsem ráda, že můžu jezdit s vámi :o) Děkuji ještě jednou moc za milou společnost. Chodila jsem ten večer jak tělo bez duše a svět kolem sebe jsem vnímala jen na půl. Má komunikace byla na bodu mrazu, byla jsem ráda, že jsem to přežila. Pěkně mě to vycuclo a usnula jsem v autě jak zabitá. Z mého pohledu a pocitu to bylo fakt maso. Zajetý čas mě potěšil a bedna s druhým flekem jako třešnička na dortu :o)