Po Mamutovi byl Rampušák můj druhý silniční závod vůbec. Všichni mi ho doporučovali a to proto, že je to je krásný závod a navíc, stejně jako Mamut, je víkendovou šlapkovskou akcičkou. Páteční i sobotní pokec v hospodě určitě stojí za to se tohoto závodu zůčastnit. Potkávám staré tváře, ale seznamuji se i s pro mě novými Šlapkami.

Původně jsem byla přihlášená na krátkou 130km trať. Pár dní před závodem byla dlouhá trať zkrácena z 200km na 170km s tím, že se vynechaly 2 poslední kopce. Tak po dohodě a odsouhlasení mým koučem a domestikem Yettim, jsem se rozhodla pro dlouhou, což ale obnášelo důkladnou taktickou přípravu, kterou jsme s Yettim večer před závodem v hospodě podrobně probírali :-) Po dlouhých diskuzích jsme došli konečně k velmi jednoduché a jasné strategii – držet se hned po startu do kopce co nejdéle Strejdy a pak, pokud uvisím, tak se ho držet stále. Jak lehké !

Start. Má dokonale jasná strategie začala pokulhávat už asi 200 metrů po výstřelu. Mé tělo nemá rádo starty ani kopce … vražedná kombinace :-) Marně jsem se snažila dohánět Strejdův ujíždějící oranžový puntík.…no nic. Naštěstí jsem měla skvělého domestika Yettiho, který se o mě velmi hezky staral, ale postupně….

První kopec na Horní Heřmanice jsem tedy nějak vyjela, snažila jsem se hlídat tepovku, nechtěla jsem se zatavit hned na začátku. Ale tělo mě stejně nepouštělo do příliš vysokých tepů. Druhý kopec na Čenkovice byl delší. Kolem mě stále bylo dost dalších cyklistů, kteří to rvali co to šlo. A v tom začal Yetti vytahovat něco z kapsičky ….byl to foťák. Lehce nás předjel a začal nás za jízdy, jakoby se nechumelilo, fotit. Myslím, že všechny kolem musel psychicky totálně rozložit – ale to koneckonců možná byla jeho tajná strategie :-) Ke konci stoupání mě začala dojíždět holčina z královohradeckého Topesto a pomaličku, ale jistě, si mě předjela. Ach ty kopce, má slabina! A pak mi ještě navíc spadl řetěz a holčina byla v nedohlednu. Jenže ve sjezdu z Čenkovic jsme ji s Yettim sjeli a dál jela s námi, pochválila mi, jakého mám skvělého domestika a dojeli jsme k občerstvovačce v Mladkově. Obě dvě jsme si doplnily bidony, něco málo pojedly a chtěly rychle rychle vyrazit. Yetti se teprve vracel z pozarohu, tak na mě houkl, ať jedu, že nás dojede. A taky že jo, za pár minutek ve stoupání do kopce nás jakoby nic dojel. Holčina s námi chtěla jet až do rozdělení tratí, ale pak nějak vytratila tyčku, vracela se pro ni a nás už nedojela.

No a pak to začalo…Luisino údolí, nekonečně táhlý kopec, zde jsem poprvé začala nahlas proklínat nápad dát se na dlouhou. Uff. Teplota klesla z 14 na 13 a to bylo znát. A ještě studenější byl sjezd dolů pod Šerlich. Tělo i prsty jsem měla úplně zmrzlý. Následovalo obávané stoupání na Šerlich. Zima asi udělala svoje a ve stoupání se mi začaly ozývat záda, se kterýma chodím už týden na elektroléčbu, pač se nemůžu ohýbat. Naštěstí poloha na kole ničemu nevadí. Vystřelování začalo být čím dál nesnesitelnější. A v tom nastupuje můj zachránce Yetti !!! Opět něco vytahuje z kapsičky …je to zázračný speedstick ! Zastavujeme a Yetti se slovy: „Neboj, nebudu tě ošahávat.“ mi začíná vyhrnovat dres :-) a potírá mi speedstickem bolavé místo. A jedem dál. Speedstick začíná na zádech neskutečně pálit, ale kupodivu je po bolesti. V cíli si tento ďábelský preparát od něho hned kupuji.

Tak a jsme na Šerlichu, občerstvovačka. Hurááá. Mám už docela hlad, vzala jsem si celej rohlík se salámem. Na sladký moc chuť nemám. Zato Yetti po sladkém jen prahne. Na místě zblajzne 2 koláče a třetí si cpe do nohavice. Docela ho pobaví zděšené a nechápavé pohledy pořadatelů, na které odpovídá, že prej si tam ten koláč rozpeče :-) Nu což, proti gustu žádný dyšputát.

Opět sjezdík podél polských hranic, strašná zima, klepu se. Výjezd na Mezivrší, Haničku. Na 125 km dostávám krizovku. Tlačím do sebe celý gel, tyčku. Yetti opět něco vytahuje z kapsičky ….tentokrát je to bécéáčko tyčka. Donutí mě ji celou sníst. Díky. Myslím, že pomohlo. A může se jet dál. Výjezd na Adama a sjezd do Mladkova na občerstvovačku. Pořadatelé sdělují, že jen před 10 min tady byl Laco se Strejdou, čemuž sice chceme, ale nemůžeme věřit. Z Mladkova se k nám připojil nějaký cyklista z Yettiho kategorie V2. Na rovině ho urvem, nestíhá a pak nás do kopce předjede, nahoře na nás jakoby čeká, nechá se vézt v háku a pak ho zase utrhneme ve sjezdu a on nás zase do kopce předjíždí. Divný. To bylo něco na Yettiho – se slovy „nikdo si se mnou takhle hrát nebude“ začíná taktizovat a jedem za chlapíkem v háku. Konečně tu má soupeře do cílové rovinky. V cílovém kopci vyrazí a spurtuje co to dá. Předjíždí ho … a huráááá … Yetti vyhrává !!!

…. a i já si pak dojíždím do cíle pro své 3.místo :-)

Chtěla bych poděkovat Yetti za milou společnost na závodě a za psychickou podporu. Sama bych to takhle nezajela.
Celkově jsem si víkend neskutečně užila, děkuji vám všem Šlapkám, že jsem mohla být s vámi. Děkuji.