Protože se ostatní Vinohradské šlapky rozhodly pro silničního Rampušáka, zůstalo zabahňování našeho klubového oranžového dresu jen na mě.
Profil trati jsem se naučila bleskurychle. Dva dlouhé kopce proložené menším a pak už jen čtyři krátké kopečky, to celé na třech různých okruzích po zhruba třiceti kilometrech. Na zapamatování nenáročné, ani jsem si nevytiskla tahák na rám. Pořadatelé takticky pomlčeli o počtu nastoupaných metrů, stejně tak jsem nenašla zmíňku o technické náročnosti. Tak jsem vyzvídala ještě na startu. Nemám ráda překvapení stylu nečekaný kopec na jinak rovinatém závodě, těžká technická vložka na akci známé jako \"absolutně neterénní závod skoro pro silničky\" apod. Co kdyby tu v Orlických horách na mě nějaká zákeřnost číhala, třeba rovina. Aha, prý rovinky nejsou. No dobrá. Vymlouvat se na kopce není tak originální, ale co se dá dělat.

Hned od startu jsme stoupali. Všechny tři bikové kategorie, od 30 do 90 km, odstartovaly najednou, a tak první kilometry po asfaltu bodly, vyhnuli jsme se ucpání cest při nájezdu do terénu. Nikam jsem se nehnala, přepálení by tady bolelo víc než jinde. Po třech kilometrech jsme zahnuli na šotolinovou polňačku, sklon se zvedl, prvně jsem dala kašpárka. To jsem ještě netušila, že pro dnešek kašpárek bude můj největší kamarád. (Záznam z HACu prozradil průměrný sklon stoupání za celý závod 9%. To není málo.)
Výjezd na Bukovou horu vedl větší částí po kamení, kamenech, šotolině, takže bláto nás neohrožovalo. Čtrnáct kiláčků nahoru, s pár krátkými sjezdy, a hnedle bylo nastoupáno přes 630 metrů. Ještě jednou rozhlédnout se do hlubokého údolí, počasí výhledům přálo. Pak krátký hupeček a podle profilu nás v tomto okruhu čekala cesta už jen dolů. Dle kolegů na startu chvíli po bahnité kořenité pěšině. Hupeček měřil přes dva kilometry. Kořenitá pasáž přišla, ale sjezd byl okořeněný několika výstupy. Pořadatelé se s profilem nepárali, vše pod 1,5 km zamlčeli, jakoby neexistovalo. S přemítáním, jak budou dlouhé poslední čtyři \"krátké kopečky\", jsem vjela do dalšího kola.

V druhém okruhu ubylo lidí, bylo znát, že spousta jela nejkratší variantu závodu. Také kameny vzaly valem, zůstala jsem jen já. A občas šotolina. Výjimkou byl jeden těžký sjezd, cesta pro kamzíky. V něm kameny nechyběly. Stejně tak prudší úseky v už tak prudkém klesání, ostré vracečky zakončené slalomem mezi stromečky, hrana srázu u kraje pěšiny. Bez sebemenšího pocitu studu jsem seběhla, seskočila, sklouzla dolů.
Objevilo se první bahno. Konec výjezdu na druhý pořádný kopec závodu, rozhlednu na Lázku, jsem částečně tlačila, protože kámoš Kašpárek říkal cosi o tom, že do tohodle se mu nechce, prý prudká stoupání po trávě nerad. Nerozmlouvala jsem mu to, tušila jsem, že ho budu ještě potřebovat a nechtěla jsem si to u něho rozházet. Stále jsem se cítila dobře a myslela si, že nic nebrání tomu, abych se držela plánu a na poslední třicítce zrychlila.

Do třetího okruhu jsem vjížděla jen s jedním bikerem. Tři kilometry po rovině. Ano, po rovině. Nic jsem nenamítala. Ale začátek dalšího kopečku, stojka po polňačce, se mně nelíbil.
Bláta i louží bylo dost. Dres změnil barvu, brýle začaly imitovat křepelčí kropenaté vejce, bahno se usadilo mezi půlkami, černé boty se proměnily v hnědé, mokré ponožky studily. 13°C není žádná výhra. Biker za mnou byl jediný cyklista, s kterým jsem se poslední desítky kilometrů viděla. Než mně ujel. Motivace zůstala s šedesátkokilometrařemi na občerstvovačce ve Štítech. Toto není závod, jet sama. Únava se začala hlásit o slovo, nebylo s kým se prát, zrychlení jsem přesunula na poslední dva kopce.
Konec závodu tvořil nějaký sadista. Von to ved\' po loukách, no nezabili byste ho? To mršky travní trpajzlíci mívají největší sílu, drží se zadního kola jak Kačenka Rampušáka. A furt nahoru. Támhle za tím čtyřicetiprocentním výlezem po třech to už určitě skončí, říkala jsem si. A vono ne. Jak říkám, ňákej sadista si vyhrál. Se určitě v tu dobu vyhříval v suchým na sluníčku a baštil těstoviny. Bůh ví, čím ho trpaslíci podplatili.
Nebudu to prodlužovat. Nezrychlila jsem, bylo mně to putna, když nikoho nevidno. Jen kamarád povzbuzující před cílem mě donutil poslední metry jet. V cíli jsem se necítila špatně, křeče mě nepotkaly, takže tempo jsem si rozvrhla dobře, ani moc, ani málo, prostě akorát. Jelo se mně výborně, dlouhá stoupání se mně zalíbila. A na rampušácký trpaslíky, na ty se příště duševně vyzbrojím.