Po Drásalovi, kde mi odešly ruce a začala se ozývat záda, jsem ani po týdnu nezregeneroval. Nechápal jsem to. Loni, kdy jsem dojel daleko víc na šrot, jsem byl v pohodě za pět dnů.
Teprve tři dny před Beskydem ze mě začala spadávat únava.
V pátek jsem nabalil kolo a věci do auta a vyrazil ku Frenštátu. Přes počáteční brněnský dopravní kolaps a zabetonovanou dálnici za Olomoucí cesta ubíhala vcelku dobře. Po nákupu ve frenštátském Kauflandu směřuji na Ráztoku se zaprezentovat. V Trojanovicích na kruháči se motor mého automobilu nečekaně zastavuje. Couvám samospádem z kopečka na nejbližší odstavnou plochu a provádí první ohledání. Verdikt je jasný. Zde s tím nic neudělám!!! A tak volám známému a domlouvám na neděli odtah. Pak se převlékám do cyklistického a vyrážím vzhůru k hotelu Ráztoka, kde si vyzvedávám číslo a čip. Odtud sjíždí zpět k autu pro tašku a pokračuji na ubytovnu do Frenštátu. Bez nálady se ubytovávám. Je tam jen Astrál. Za chvíli volá Mirinda, že jsou v pizzerce.
Cestou potkávám ospalého Laca, který mě naviguje ke stolu obleženého oranžovým týmem. Dávám dvě pivka a po desáté odcházíme na ubytovnu. Zde ještě na internetu zjišťuji předpověď na zítřek. Nic slavného, odpoledne má přijít déšť s ochlazením.
Ráno je krásné, slunečné, obloha bez mráčku a teplota nadprůměrná. Ideální by to bylo někde k vodě, ne však na rozpálené beskydské silnice. Přichází Petronie s maminkou a bere nám věci nahoru na Pustevny. Jedná se hlavně o bidony s pitím.
Před devátou vyrážíme na náměstí. Zde potkávám známého z Modré míle, Luďka ze Zlína. Jedu se ještě projet. Když se vrátím, náměstí se už dost zaplňuje. Stavím se do oranžového společenství.
V devět dvacetpět je odstartováno. Zhruba pět set cyklistů vyráží chodník nechodník k pekelnému šílenství. Jak později prohlásil Quit, nebylo šílenství postavit se na start, ale rozhodnutí dojet dlouhou trať!!! Na tento závod jsem byl uvolněn z funkce domestika a tak taktika byla jasná. Zajet, jak to půjde. První kilometry se mi jelo dobře. U Hukvald jsem se chytil skupiny, kde jel RIC.
Té jsem se držel až do Štramberku. V tomto prudším stoupání mě začalo tahat stehno pravé nohy. Na horizontu ve Štramberku zastavuji poprvé, sesedám a protahuji se. Pomáhá to a tak pokračuji na samotku přes Ženklavu do Veřovic. Nejede mi to, jako bych měl pravou hyžď a stehno ze dřeva.
Za Veřovicemi mě dojíždí skupinka čtyř, které se chytám a s ní dorážím na první občerstvovačku. Přemýšlím, zda naplnit jen jeden. Naplňuji oba úplně vyschlé bidony a dávám si meloun a pomeranč a zase meloun a pomeranč. Na cestu si beru koláč, který u hotelu Ráztoka je celý ve mně. Na pokraji lesa potkávám Zdenka a Víta z Rudy, které jsem poznal před rokem na jednom cyklovýletu Vysočinou. Odjíždějí mi a mě se s přibývajícími procenty stoupání šlape hůř a hůř. Nohy jako bych měl dubový. Zde se začíná projevovat příčina. Záda. Žádná bolest, žádné vystřelování, jen strašná tuhost až strnulost v oblasti hrudní a bederní páteře. Děsně to svazuje nohy. Šlapu strašně pomalu, kadence dosahuje jen hodnot kolem čtyřiceti. V tom za sobou slyším: „Hele Šlapka, ahoj!“ Ona Cancelara si to šlape se svojí kamarádkou a zároveň i rivalkou. Nedávám znát své problémy. Chvíli zrychluji, vytahuji z kapsičky malý přístroj a fotím je.
Potom opět zvolňuji a pomalu se trápím k Pustevnám. Po chvíli mě předjíždí Šimon z Nivnice, se kterým jsem zápolil na Modré míli. V tomto dlouhém stoupání postupně vyprazdňuji celý bidon. Konečně jsem na Pustevnách. Kousek pod vrcholovou prémií vidím stát Petronii s maminkou a Pebeho čekajícího na Mirindu. Nechávám si natřít záda Medistikem. Oblékám se, beru si plný bidon a jeden slíbený koláček okamžitě jím a druhý zasouvám pod nohavičku. Nasedám na kolo, abych vystoupal poslední metry k horizontu a už se spouštím v prudkém sjezdu do údolí Bečvy. V horní partii kopce předjíždím dvě auta a na computeru leze rychlost přes třiasedmdesát. Projíždím Prostřední Bečvou a čeká na mě rozhodnutí co dál. Jet krátkou či dlouhou. Medistik zabral, záda ve sjezdu trošku povolila a tak se rozhoduji pro dlouhou. Za asistence policie odbočuji z hlavní silnice směrem na Soláň. V obci Solanec se sjíždím se známými z Rudy. Vytahuji foťák a pořizuji pár momentek. Společně projíždíme podél Solaneckého potoka. Záda dost povolila a já se dostávám do tempa. Na začátku stoupání jim odjíždím a sám se přehupuji přes Čarták a Soláň do Velkých Karlovic. Na hlavní silnici najíždím zase za skvělé souhry pořadatelů s policií. Po třiapůl kilometrech se objevuje před křižovatkou cedule s nápisem „Kasárna 7km“ a já odbočuji do údolíčka končícího po čtyřech kilometrech náročným stoupáním.
První kilometr tohoto kopce se mi jede vcelku dobře. S přibývajícími nastoupanými metry se znovu začínají ozývat záda a kadence se začíná prudce snižovat. Snažím se jít za sedla, ale moc to nepomáhá. Ve dvou třetinách tohoto pekla otočím pedály jen třicetpět krát za minutu. Asi pětset metrů před občerstvovačkou jsem na tom dost zle. Záda mě přinutily zastavit a zesednout z kola. Na jehličí provádím sérii protahovacích cviků. Zastavuje u mne dodávka s dotazem, zda mi něco není a jestli nechci odvést nahoru. Po odnítnutí nabídky, že je to nesportovní, odjíždějí.
Cítím lehké uvolnění a tak nasedám. Za chvíli se mě předjíždějící cyklista ptá, jestli jsem nehavaroval, že mám ruce od jehličí. Ujišťuji ho, že ne, že jsem se na jehličí jen protahoval. Po nepříjemných kostkách dorážím opět s vyschlými bidony na druhou občerstvovačku, kde sedí pánové z dodávky a smějí se. Než mi pořadatel naplní oba bidony, protahuji se vsedě na trávě. Ještě do sebe nacpát vodnatý meloun a několik čtvrtek pomeranče a pod nohavičku dát dva suché rohlíky, kterými chci uklidnit žaludek rozbouřený jonťákem, energetickou tyčinkou a gelem. Přijíždí Alena, se kterou jsme na Mamutovi přijeli společně do cíle. Po kratičké rozpravě vyrážím k horizontu, za kterým je krásný sjezd do slovenského Makova. Tam slovenská polícia nám umožňuje bezproblémový nájezd na hlavní silnici vedoucí z Bytče do Valašského Meziříčí. Za bývalou celnicí ve stoupání na Bambálku mi odjíždí Honza Vecka, kterého jsem dojel před Makovem. Cvičení trochu pomohlo a tak se mi stoupá lépe. Je stále hrozné vedro a ve sjezdu z Bumbálky do obce Bílá dopíjím poslední loky jonťáku a jsem opětovně na suchu. Na začátku Přehrady Šance je tu vytoužená třetí občerstvovačka. A zase stejný rituál, bidony, meloun, pomeranč a rohlík. Z občerstvovačky odjíždí Honza Vecka, a já si podvlékám termotriko. Ne, že by se ochladilo, ale za Pustevnama je strašně černo. Vyrážím za Honzou, kterého ve stoupání pod Jamník předjíždím. Dál už jen na samotku po nekonečné silnici na pravém břehu Přehrady Šance. Když už mám hráz v dohledu, čeká mě ještě objet přehradní rameno v Masarykově údolí. Sjezdem kolem hráze se dostávám na hlavní silnici vedoucí k Frýdlantu. V protivětru dojíždím do Ostravice, kde odbočuji k náročnému stoupání na kopec Smrček, přezdívaný Smrtček. Je náročný, ale pro mne bylo mnohem nepříjemnější stoupání na Kasárna. Projet kolem hájenky a odtud sjíždím v dosti nebezpečném sešupu do Čeladné. Letos zde spadl Kamil Opletal a s otřesem mozku skončil v nemocnici.
Z Čeladné do Trojanovic trať vede chatovými oblastmi se třemi krátkými, ale desetiprocentními stoupání. Zde začíná pomaloučku pršet. Za zahradního deštíku dojíždím do cíle. Odevzdávám čip a jdu do bufetu, kde si dávám vývar, pivko a těstoviny od pořadatele. Oblékám si bundu a na boty natahuji návleky, neboť venku je boží dopuštění. Leje jak z konve. V tom dojíždí Laco, je úplně hotový. Kamarádi ho nakládají do auta a odvážejí na ubytovnu do Frenštátu. Mě čeká ještě sedm kilometrů vodním světem. Protože je to z kopce, po chvíli začínám drkotat zubami. Ty přestanou cvakat až na ubytovně. Teplá sprcha a suché oblečení dělá své. V pohodě a tak trochu jak kačer odcházím s přáteli do pizzerie. Přestože jsem na závodě vypil přes sedm litrů jonťáku, první pivo piji rychle, na dvakrát.