Páteční předpříprava na závod: příjemné rozjetí okolo Popradu, trošku adrenalinu na bobové dráze, blbnutí na skuzavkách na koupališti v Popradu a dobrá večeře na závěr.
Sobotní závod v Tatrách byl úžasnej. Nádherná krajina, počasí ideál, neskutečný pohled v Zakopaném na skokanský můstek, nádherné stavby a krásné cesty a společnost milých šlapek.
Byla jsem ráda, že jsem mohla být chvíli střídavě v milé společnosti šlapek Laca, Pedra, Igora a Jestřába. Začátek jsem si dost protrpěla, držela jsem se v blízkosti Quita ve velkém balíku, ale stoupání bylo nekonečně dlouhé a nakonec jsem to na Huty protrpěla s Lacem, Pedrem a Jestřábem. Pak mě nějak popadla slina a mohla jsem konečně dýchat a nechtěně jsem za to na špici vzala, tak jsme poračovali ve třech já, Jestřáb a jeden chlapík. Tak ještě jednou omlouva za odtržení Lacovi a Pedrovi. Od 100tého km nám dělal doprovodný vůz Krupi s mamkou a bylo to nečekaný a suprový brát si pití a jídlo z auta a nezastavovat na občerstovačkách. Chlapík se nám někde ztratil, tak jsme pokračovali s Jestřábem ve dvou, ale začali mu křeče, tak musel zvolnit a já držela své tempo a jela pár kilometrů na samotku. Pak dojíždím Igora, kterému praskl drát v kole, tak mění kolo z mechaničáku a já mezitím dávám lulu pauzu a v tom nás i dojíždí Jestřáb a pěkně si to jedeme ve třech, opět trpím v kopci, špatně se mi dýchá, tak se dost trápím. A visím jen za šlpakami na vlásku. Ale pak sjezdík a už se jede líp. Igor si jede svoje tempo, tak s Jestřábem pokračujeme společně dál ve dvou. Z mechaničáku nám lítají pečené kuřata rovnou do pusy (transformováni do gelů), zapíjíme pivečkem ( z ionťákové lahve) a to se to jede. Docela si pěkně dáváme. Sjíždíme cca 8 člennou skupinku v naději, že si chvilku dáme hák, abychom si na chvilku odpočali, ale ze skupiny nikdo netahá, tak se s Jestřábem točíme na špici, jede se proti větru, tak to vůbec nejede. Snažíme se je utrhnout, protože nám vadí, že nestřídají. A povedlo se do posledního stoupání na Smokovec si dáváme pěkně do těla, snažím se ještě soupeřce odjet, protože v té osmičlenné skupince byla holčina. Tak to pěkně v závěrečném kopci drtíme, aby nás nedojeli. Krupi nás povzbuzuje z auta a já už šlapu na doraz a dávám do toho poslední síly, pak už jen zasloužený sjezdík, ale ke konci se ještě musí docela pěkně šlapat, průjezd městem a závěrečná rovinka do cíle a konečně pořádný spurt s Jestřábem. No paráááda. Moc jsem si to užila. Díky všem za milou společnost :o) Na závěr příjemné večerní posezní v hospůdce pod širým nebem ve společnosti šlapek a dalších milých lidiček.