V posledních týdnech se u mě nějak vytratila cyklistická radost, nevím, jestli únava, nepovedené závody, předčasné pylové jaro, prostě bylo málo okamžiků, kdy mě to opravdu naplňovalo, nějak jsem jezdil, jak kdyby z povinnosti. A ke všemu ten stres, aby se zvládly naše oba jarní závody. Asi si všechno moc beru :-).
Na ŠOS jsem byl ale natěšen, porazit Marhiho bylo povinností a kdyby se podařil i Míra ze Záluží byla by spokojenost. Míra však svoji účast odvolal z důvodu nachlazení a tak mi zůstal jen Marhi. Laco mi vyladil ještě přehazovačku a tak nic nebránilo tomu zakousnout se do prvního stoupání v plné síle. A letos se naštěstí začalo trochu jet až od půlky kopce, takže se mi podařilo uviset v hlavním balíku i za cílovou čarou. Silnice se pak ale změnila v pěkný tankodrom a mastit to v tolika lidech bylo docela o ústa. Trasa se hezky houpe, furt nahoru a dolů a v Bělicích chytám první zásek, balík se už šikuje na hlavní ke sjezdu, kdežto já ještě hobluji brdek před zatáčkou na hlavní silnici. Okolo mě Johny a pár dalších borců, zkoušíme se dát dohromady, ale o nějakém střídání nemůže být ani řeč, jedině z HH Smíchov má snahu o spolupráci.
Přelítneme most u Živohoště a stoupáme na Křeničnou, před námi se vylupuje nějaká orange postavička, asi v půlce stoupání se za námi přiřítí Honzis, za něj se zavěšuji a docvakneme tak Favorita a překvapivě i našeho Pilku, probůh, co on tady dělá, on je uvisel až sem :-) Bohužel zase jedeme rozháraně, borci si nastupují, žádné rozumné tempo, jak kdyby se rozhodovalo právě tady :-( Ani profil trasy nám moc nepomáhá, stále se musí řadit, sjezd střídá hned brdek a tak tomu ještě vypečené kostky na Slapech. Sjíždíme k hrázi a znovu se drápeme k cíli, tam si dokonce dovolím menší spurt a vítězné gesto vůči časoměřičům. Jak kdybych tušil, že se sem už dnes nepodívám :-(
Někde jsme vytratili Honzise, mě zase začalo zlobit přehazování, takže některé brdky drtím na velkou, což se mi pak v závěru krutě vymstí. Klobouk dolů před Johnym a Pilkou, na to co mají najeto, jedou parádně. Bohužel ale stále jedeme jak neuspořádané stádo, už nemám sil po několikáté buzerovat kluky okolo, furt si navzájem nastupujeme a tak je mi překvapením, že sjíždíme odpadlé kusy, jako například našeho Bobka, Michala Berku ze Stodůlek a Hovorku z Markusu, tak aspoň tito borci snad nastolí pořádek ve skupině. Ale neděje se tak, blíží se čelo druhého balíku a tak asi každý šetří síly na případné zaháknutí.
Už je tu ujetý Dix a na kostkách ve Slapech se za ním žene houf veteránů, kterým vévodí náš dres! Tak to je pohled, díky Kapře za něj :-) Povzbuzuji Kapra, zkouším se ještě rozpohybovat, ale začínající křeče v lýtkách mě přizemňují a všechno to odjíždí. Před hrází se naše grupa dává zase dohromady, tak teď už jen vydržet závěrečné stoupání. Jedu na špici skupiny, pak odstřídávám a nechám se prosít až na chvost, tam odtud se bude dobře útočit :-) Ale než si v hlavě začnu připravovat bojový plán, je tu najednou přede mnou zadní Pilkovo kolo, které trefuje moje přední. A už cítím jak moje rameno a loket brousí asfalt, řvu bolestí a bezmocí, do háje, během setiny sekundy je všechno jinak :-(. Z lokte mi crčí krev, Pilka přibíhá za mnou, omlouvá se a ptá se jestli jsem v pořádku, já ho vysílám do cíle, přibíhá paní s vodou a vyplachuje mi rány. Duály ohnuté, opírám se o kolo a čumím nepřítomně do svodidel a přemýšlím, mám jet do cíle a nebo rovnou dolů k sanitce? Jsem naštvaný na celý svět, vítězí sanitka, závod nezávod.
Jednu pozitivní věc to mělo, nemusím jezdit k moři, krásně jsem se opálil už v květnu na Slapech. Tak snad bude lépe :-)