Na ŠOS jsem se těšila, protože loni jsem ho nejela. Takže jsem vůbec netušila, jaká trasa mě čeká. Věděla jsem jen, že bude hodně hrbolatá. Odstartovalo se a začalo to jak jinak než do dlouhého kopce. Visela jsem tam jak nudle u nosu, ale jelo se mi kupodivu dobře, ale samozřejmě první balík mě urval asi ve třetině závodě, tam už jsem se pohybovala nad hranicí mé neexistující tepovky a nemohla jsem dýchat. Jsem se chvilku vzpamatovála a rozdýchávala to. Projeli kolem mě dvě malé skupinky, ale neuvisela jsem opět. Pak jsem si sjela jednoho chlapíka a navrhla jsem mu, že pojedeme spolu. Protože na samotku se mi jet nechtělo. Dával mi v kopcích pěknou sodu, funěla jsem jak parní lokomotiva. Ale asi v půlce prvního kola nás dojela skupinka se třemi chlapíkama a s Alčou a Radkou. Tak jsme jeli společně v jednom balíku. Kluci nás vůbec nešetřili, pěkně nám nastupovali a pak zase nejeli, nedrželi vůbec stejné tempo, takže to ubíralo dost sil. Ale byla jsem ráda, že jedeme v balíku. V druhé půlce druhého kola jsme ztratili Alču, kluci tam nesmyslně zas nastupovali a trošku popojeli. Tak jsem navrhla Radce, že je dojedeme a dotáhla jsem je. Pod cílovým kopcem jsem zbyla já, Radka a jeden chlapík. Jeli jsme slušné tempo, já jsem se snažila i trošku ke konci zrychlovat a tak jsem Radce před cílem trošku poodjela a zašpurtovala jsem si aspoň i na samotku. Byl to skvělý závod, velké díky organizátorům a také Lucce od Kuřete, která mi podala v druhém kole vodu, jinak bych neměla šanci to dojet, protože bych byla vyprahlá jak sahara. Docela jsem se pěkně zmáčkla, polar mi ukázal, že jsem strávila 50% závodu na maximálce, takže o pohodovém závodění se rozhodně mluvit nedá. Byla to moc pěkná trasa, až na ty kostky, ty mě drtily.