Ráno o půl osmé mě probouzí déšť, jak kapky dopadají na okno. Pak mi probleskne hlavou, že v tomhle nečase budeme závodit, tak jen doufám, že to do 12 ustane, než se vyjede. Jinak si říkám, že závodit v dešti se mi teda nechce, a komu by se taky chtělo, že? Tak 11.30 hod už naštěstí bez deště a silnice skoro suché, tak vyrážím kolmo do Velké Dobré. Půjčila jsem si na to kolo s časovkářskými řídítky a diskem. Ještě jsem na tom nikdy neseděla, tak když byla ta možnost si to půjčit, tak jsem si to chtěla vyzkoušet. Ve 12.28 startuji a vyrážím střem hlav proti větru. Do Kamenných Žehrovic v pohodě, trasu znám z loňska, zde se odbočuje doleva, naštěstí je tu regulovčík, protože nestačím ani vnímat šipky na silnici. Jedu dál po nové trase, která je mi neznámá a začíná nepříjemné stoupání, ale rvu to sice chvilku na španěla, ale velkou placku nesundavám. Kolem spousta procházejících turistů a já se tu potím ve vlastní šťávě, nakonec jsem ráda, že jsem ze sebe sundala nákoleníky i vestu a jela jen na lehko, ikdyž zrovna velké teplo nebylo. Minutu přede mnou startoval Alánek, tak se motivuji, že bych ho mohla mít někdy v dohledu, ale zmizel na startu a pak už jsem ho potkala jen v protisměru před otočkou na kruháku. Trasa dál pokračuje mezi lesy, jede se super, na kruháku příjemná otočka, zde cítím, že jsem zbytečně zpomalila, tak se znovu do toho opírám, dávám gel, cítím, že potřebuji cukry. A šlapu jak to jen jde, přichází levotočivá zatáčka, jsem zalehlá v řídítkách a nějak ještě nemám zkušenost s tím zatáčet, tak mi to moc nejde a musím rychle levou rukou přehmátnout abych zatočila, jen tak tak, že jsem nevymetla škarpu, bylo to ofous, v 55tce by to býval byl držkopád jak hrom. Trošku mě to rozhodilo, ale soustředím se dál na jízdu přijíždím do Žiliny, zde odbočka vlevo, regulovčík zastavuje auto, tak pohoda, snažím se regulovčíka objet, ale uskakuje pár metrů do zadu, tak to jsme se neshodli, tak musím zbytečně přibrzdit a objíždím ho tedy ze předu, rozjíždím to ze všech sil. Vidím v dohledu Igora, startoval 2 min přede mnou, další motivace, stále ho mám před očima, ale pár metrů co se blížím k němu, tak zastavuje a nahazuje řetěz, jejda škoda. Tak frčím dál kole něj a před cílem poslední dva hupy, uff, ale nesundavám na malou a rvu to jak to jen jde, přichází cílová rovinka a šlapu nejrychleji jak mi převody stačí. Pak už se jen vzpamatovávám a vydejchávám, abych se dostala do normální stavu :o) Byla to moc pěkná trasa. Ve výsledkách zjišťuji, že jsme s Alčou zajely na vteřinu stejný čas, to snad není možný, tak jsme se na bedně přitulily k sobě a užily si to prvenství společně :o)