Včera jsem si na Zbraslavi řekl, že prostě ty Jedomělice dám a basta. Nakonec jsem ukecal bráchu aby mě tak odvezl, bohužel musel od 8 do práce, tak ráno vstávám ve 4:30, fuj. Snídaně a už frčim na Smíchov na sraz. V 6 vyjíždíme, před 7 ráno jsme na místě, děkuju a připravuju kolo. Co tu budu tak dlouho dělat? Nenapadá mě nic lepšího než že si projedu trasu. Na hlavní nepěkně fouká proti, tady to bude chtít skupinku jinak to bude nehezká ztráta. A potom ten krásnej sjezdík a houpavě podél rybníků s větrem v zádech až pod poslední kopec. Ten bude bolet, 5x to bude hnus.
Slunim se na pumpě na náměstíčku u startu a už přijíždí Honzis, jel kus vlakem a dojel na kole. Povídáme a už se to sjíždí. Zjišťujeme že je prezentace „lehce“ jinde, tak se tam přesouváme. Akorát přijíždí Bobek, Kapr, Johny, Malina, Léňa, Ataman, Fáfi, Alánek, no je to tu veselé.
Čas kvapí a tak doplňuju flašky a jedem na start. Nějakým nedopatřením jsem se dostal dopředu, ale asi to taková chyba nebyla. START a jede se celkem v pohodě, první kopeček visim, nájezd na hlavní a jedem. Lehce větrám po straně, ale co se dá dělat. Visim vlastně celé první kolo až pod poslední kopec, tam to rovnou balim a jedu si svoje pomalé tempo, balík ujíždí, vím na co mám a tak se nějak nehonim, nemělo by to smysl. Průjezd cílem, nahoru na hlavní, fouká, fuj. V půlce hlavní mě dojíždí zaváděcí auto druhého balíku a už je tu Radek, Kapr&spol. Visim za nima co mi síly stačí, nestřídám, spíš tak zpovzdálí pozoruju, nechci se jim do jejich kolotoče moc motat aby nebyly řeči, beztak je to jejich tempo pekelné a jsem rád, že je opět pod posledním kopcem opouštim. Zase na kašpárka, pomalu k cíli, dolu do Jedomělic, nahoru na hlavní a zase v tom větru jedu tak půlku sám, potom si mě dojíždí druhá skupinka z druhé balíku, jdu s nima, tady už i střídám a zase, až pod poslední kopec jedu s nima. Tam je zase opouštim, tenhle kopec není můj milovaný. Nějak se vyškrábu nahoru a do dalšíh kola. Na hlavní za sebou vidim někoho, tak lehce zpomaluju, dojíždí si mě Andrea Babuňková (doufám že to byla ona) a jedeme spolu. Zase až pod ten proklatej kopec. Tak říkám že pojedu pomalu a že si mě snad už konečně dojede čelo prvního balíku a nebudu tak už muset do pátého kola. Ale jsem nahoře, nikde nikdo za mnou a časomíra říká že prý to hned tak nebude, cž je mi teda divné. No ale čáru jsem už přejel, tak holt to poslední kolo MUSIM jet. A bohužel už jsem asi na trati sám, nikde nikoho nevidim, i regulovčíci se diví co tam dělám, no ale jedu. Peru se s tím větrem co mi síly stačí, no hlavní opouštim za vůně guláče linoucí se z varen u chmelnic, který mají pracovníci k obědu. Sjezdz si užívám, odpočívám, kolem rybníků jedu tak nějak z posledních sil a pod tím proklatým kopcem mě začíná chytat křeč do levého stehna. Zkouším kde co a nakonec to překonávám podivným šlapáním. Jsem nahoře, konečně, nezapomenu na vítězné gesto do kamery a jedu k autům. Jsem hotovej, prosolenej, vysušenej. Tam už na mě čeká Fáfi, ujímá se mě, nakládáme kola, loučíme se a jedeme do Prahy. Rádio nefunguje tak se pokoušim konverzovat, ale jsem fakt unavenej. Pak už dáváme kola dokupy a jedu dom. Cestou ještě Milkshake u McD a hurá do sprchy.
Ujel jsem to, přežil jsem to, nedostal jsem kolo a tak jsem spokojenej.
Díky všem, speciálně Fáfi za odvoz, gratulace všem co to dojeli ke své spokojenosti, a o to jde (aspoň u mě) především.