Crazy Bike Entertainment uvádí,
Masakr v Doksech
Scénář:
Obraz 1.:
Vstávám, včera mi celý den bylo blbě. Úterní pracovní chlastací bowling mi dal pěkně zabrat. Rozloučení s projektovým týmem a navíc moje nedávné třicátiny se ukecat nedají. Těch panáků bylo fakt hodně a horší je, že mi ty Krvavé záda zachutnaly. Důsledkem toho jsem celou středu trpěl, místo večerní projížďky jsem si dal jen procházku z Florence na Václavák a ta mě tak zmordovala, že sem v metru málem usnul... Dnes ráno už alkohol necítím, ale vstávat se nechce.. Naštěstí mám dnes volno, pracuji z domu...
Obraz 2.:
Krátce po poledni si dávám picu, nějak nemám chuť k jídlu.. Do elasťáků se mi vůbec nechce, celý den mi byla v pokoji zima, tak se oblékám skoro jako v zimě, dlouhé kalhoty, a neprofuk bunda... Fakt se mi nechce, nejradši bych nejel, venku fouká, za oknem vidím 12st., na nebi se maluje déšť... Jediný důvod jet je Kolíkovo pravidlo: nejlepší trénink je závod a 80km v Doksech bude na další maratony ta nejlepší příprava... Tak honem na kolo a už vidím Ice. Jeho opálené štíhlé ale vymakané lýtka mi kmitají před očima a v kopcích Ice na kole krásně a lehce tancuje, až mi připomíná Armstronga v dobách své slávy. Brzy mi začíná být pěkně vedro (jak jinak...) ale aspoň se svaly pěkně prohřejou...
Obraz 3.:
\"Matylda\" z CKKV (teď mi úplně vypadlo, jak se vlastně jmenuje, ale když ji vidím, jako první mě napadá jméno Matylda) na startu hlásí, že za Hovorčovicema je zfrézovana cesta... Tak tam prý pojedem jen 20 a závodit se začne až za přejezdem... Aspoň bude čas se rozjet, říkám si. Vůbec nevim, co od sebe čekat... Nijak zle se mi před startem nejelo, ale když sem párkrát šlápl rázněji, únava byla znát... Tak jedem, nějak to dopadne... 5 minut po startu začíná pršet... To nám to začíná... Snažím se držet co nejvíc vpředu... Už sou tu ty díry z frézy... Je to o hubu, ale žádný průser nevidím, kolem mě jedou všichni rozumně... A jsou tu koleje a už se jede... Hlavně držet balík, jede se mi znatelně líp než loni, takže se držím. Zaváděcí auto pořád vidím v dohledu... Postupně se krystalizuje nějaká druhá grupa a v té se držím na hranici zakyselení... V jednu chvíli, když sem na druhým fleku nás ale předhání nějaký Vokolek po defektu... Borec na špici hbitě reaguje a hákuje ho... Já sem zaspal... Nějací borci za mnou se pokouší je sjet... Balík se nám trochu rozpadá, zbývá nás tak 5. Někde před Čečeliceminám ještě 2 ujíždějí, ale jet za nimi se nepokouším, musím trochu srovnat dech, abych v kopci neodpadl...
Obraz 4.:
Na Boleslavské začínám věřit v dobrý výsledek.. Tuším, že za mnou je ještě hodně lidí, jede se mi dobře, nohy kmitají pěkně. Společnost mi dělá borec ze SOSu a ještě jeden z Kolína.. SOSák jede dobře.. Sice nemluví, ale jede čitelně a neblázní... Ten druhý kolem nás ale nějak plápolá, ve sjezdech jede pomalu v kopcích se kolem nás prožene, abychom ho na vrcholu stejně dojeli... Chvílema bych možná jel i rychleji, ale sám se na nic nezmůžu. tak si děláme tempo se SOSákem... Jezdí Skvěle z kopce... Já zase více tahám stoupání, ale střídáme pravidelně. Díky super sjezdům nakonec kousek před začátkem Kokořínského údolí sjíždíme skupinku 4 borců. Začínáme točit, je to fajn... FAJN...??? Pominu-li téměř neustávající déšť a vítr, jede se super... V háku je to jako jet za hadicí, která chrlí vodu přímo do ksichtu... Sem totálně mokrý, v zubech mi skřípe písek. Začíná mi být i zima... Nemůžu se napít, protože zmrzlé ruce neumí zmáčkout bidon... Je to paradox, ale já se těším na Romanov... Snad mě zahřeje...
Obraz 5.:
V půlce Kokořínska nás dohání čelo Ctihodných. Náš 7-miBalík se rázem vstřebává do jejich velké skupiny a hned se jede rychleji, ale s menším úsilím... Cesta k Romanovu utíká rychle... Jet dva fleky za Kaprem je super pocit... Tenhle pán se v balíku pohybuje jak ryba ve vodě:-) A jsme pod kopcem, De se na to.. Kopec odděluje zrno od plev...:-), čelo mi uniká, ale myslím, že dost lidí nechávám i za sebou... Po 100 metrech čárované stoupání rychle utíká. Získávám novou společnost, s kterou vyjedu až nahoru a pokračuju dál. Další stoupání nás znovu dělí, ale pořád sem na tom celkem dobře, přijde mi, že spíš odpadají jiní, a já se držím, ovšem popravdě, vlastně ani nevím, snažím se jet strojově a jediné co sleduju je cesta předemnou.
Obraz 6.:
Ve sjezdu za kostkama už nic necítím, sem jak vodní muž. Voda se stala součástí mého těla... Už jedu jen ve dvou, někoho sme setřásli... Najednou se prosviští Astral s nějakým borcem. Odvážným sjezdem je docvakávám a jedu s nimi... pořád to jde.. Pak ale přichází ta špatná cesta a z roviny se to mění opět v mírné stoupání... Díra vedle díry, jedu opatrně, nechci defekt, a tak Astral odjíždí a za ním i ten, komu sem s ním ujel. Už jedu sám... A cíl v nedohlednu... Tuhle část si už nějak neumim vybavit, ale vzpomínám si, že loni mě to tady už strašně štvalo a nebavilo... A je to tu zase... Ztrácím morál, nohy tuhnou, je mi zima. Už to musím dojet. Vidím Bezděz, musí to být kousek... Dojíždí mě jeden z těch co sem mu ujel... Kolik ještě, ptám se ho, prý 6... Nekonečných, jako nudle táhnoucích se 8 km, to ještě odtamtud bylo... Ten konec Doks je naprosto k ničemu... Žádný kopec, žádný sjezd, jen odporně se vlnící debilní cesta přes pole, která absolutně neutíká a každá zatáčka mi připomíná konec... Už nadávám. Ten co mě dojel je kousek předemnou, ale já nemám ani chuť ho sjet... Je mi už všechno jedno... Agonie... Konečně cíl... Čas přes 2:30.. V průběhu sem čekal lepší..:-( Jel sem na možnosti parádně, ale ten poslední úsek mi vzal možná 3 minuty... Ale i tak jsem vyhrál - sám nad sebou...
I samurajové si tréningem posouvají práh bolesti... :-)))