Jako naprostý zelenáč jsem letos měl jet slavný závod Praha – Doksy úplně poprvé. Kamarádi mě od začátku strašili, jak těžký závod to je a na co si dát pozor, aby člověk dojel zdravej a se vztyčenou hlavou, ale ani sebe lepší instruktáž mě nemohla skutečně připravit na to, co mělo přijít.

Cesta na start naší odnože šlapek z polabí byla zajištěna samozřejmě vlastní silou. Hned po prvních kilometrech bylo jasné, že dnes to rozhodně nebude žádná brnkačka. Foukal silný vítr a nebe se tvářilo, jakoby nám každou chvílí mělo spadnout na hlavu. Za celou cestu, ale nespadla ani kapka a tak jsme tajně věřili v podobné počasí i během závodu. Už daleko před Třeboradicemi nás vítal komín místní teplárny, pod nímž na parkovišti bylo naprosto přecyklizováno. Míhalo se tam desítky různých dresů v jejichž spleti byli asi nejčastěji k vidění žlutomodré trikoty pořádajícího týmu CKKV se neztratila ani Vinohradský typicky oranžový. Všichni spojovalo nadšení a dobrá nálada, nikdo si nepřipouštěl, že by z těžkých mraků mohlo něco spadnout. Těsně před samotným startem dokonce dorazila dvě policejní auta, která nám měla prorážet cestu množstvím nechápavých řidičů.
Celou dobu co jsme čekali na hodinu H mě Bobek přesvědčoval, že jet v bundě je blbost a já mu bláhově uvěřil, i když jak sem později poznal by mě před tou smrští neochránil snad ani skafandr. 5 minut před startem už byla celá ta hromada závodníků včetně nás seřazena na čáře. Já s Bobkem jsme zaujmuli místo hned za Alánkem a čekali na start.
Žádný povel ke startu jsem neslyšel jen se rozjelo policejní auto a všude kolem znělo cvakání desítek pedálů. Začátek se jel v poklidném tempu, ve kterém jsem se držel za Bobkem. Po ujetí snad ani ne 2 kilometrů se z nebe snesli první kapky jako předzvěst blížících se událostí. Dalších několik kilometrů déšť zesiloval, až před Kostelcem nastalo vodní peklo. Nevědě jsem jestli na mě padá víc vody ze shora a nebo od kol přede mnou. Nit na mě nebyla suchá, přes tisíce kapek na brejlých jsem neviděl víc než obrysy nejbližších soupeřů, v botách se mi tvořil jezero neskutečných rozměrů, ale to stále nebylo nejhorší. Kousek za značkou ukončující město Kostelec nad Labem se přidali kroupy, které bodali do rukou a tváří jako tisíce jehliček. V tu chvíli jsem myslel jen na to jak udržet kolo pneumatikami k zemi a nenechat se převálcovat desítkami borců za mnou. Nestíhal jsem sledovat trať a tak kde se vzaly tu se vzaly Všetaty a déšť s nimi jakoby mávnutím kouzelného proutku ustal. Silnice, ale zůstávala pořád spíš řekou než závodní tratí. V zatáčkách to bylo cítit nejvíc. Aquaplaning ten den prostě vládl i nad těmi nejlepšími koly. Až do Čečelic jsem se držel v hlavním balíku poblíž Bobka, tam ale přišel kopec , můj největší nepřítel, propadl jsem se až na konec balíku. Kontakt s ním mi zachránili závory oznamují průjezd vlaku těsně před Byšicemi. Následoval průjezd vydlážděnou návsí a nájezd na hlavní silnici, kde se jelo celkem svižně. Zuby nechty jsem se držel uvnitř balíku a modlil se, ať tam zůstanu co nejdéle. Dlouho mi to nevydrželo, protože přišel Řepín a můj oblíbený kopec. Balík kolem mě prosvištěl a já zůstal na jeho chvostu. Stále jsou doufal, že po kopci se dotáhnu, ale na vrcholu na nás čekala pravá větrná hůrka, která byla nad moje síly. Pral jsem se s větrem sám a přitom měl balík ani ne 50 metrů před sebou. Po chvíli sem to vzdal a počkal na 3 šílence řítící se mi za zadkem. Nějak nám to, ale spolu neklapalo, takže si jel stejně každý na vlastní pěst. Sám jsem se teda musel doplácat až do Kokořínského údolí, kde se mě konečně chytil další odpadlík z balíku před námi. Ve dvou už se jelo mnohem lépe, ve velmi dobrém tempu. Tempo nám vydrželo až do vesničky Ráj, za ní na nás čekal kopec Romanov, ale ten nás nechtěl pustit bez boje. Sázel před nás jednu ostřejší serpentýnu za druhou. Vážně jsem přemýšlel, že bych byl rychlejší po svých… Těsně před vrcholem stál Orlík se svými důraznými radami, jenže mu nebylo rozuměl ani slovo, takže jsem jeho řev považoval za povzbuzení. Následná trať závodu až do cíle nás vedla zvlněnou krajinou přes spoustu vesniček bez větších kopců, ale musím přiznat, že to už jsem moc nesledoval okolí. Spíš mi stále víc docházelo, jak moc mi mrznou nohy ve vodou nasáklých tretrách. V poslední vesničce před koncem, na jejíž jméno si vůbec nepamatuju, jsme toho měli s kolegou opravdu měli oba až po krk. Fuňeli jsme jeden víc než ten druhý, ale díky pravidelnému střídání jsme udrželi pekelnou rychlost. V závěrečném stoupání ke vsi Tachov, když se ze zatáčky vynořili kužely cílového koridoru, jsem šel ze sedla a z posledních sil dupal přes cílovou čáru. Kolega evidentně tolik sil neměl a tak můj pokus o spurt byl úspěšný.
Za cílem už odpočívala hromada promodralých borců. Nejvíce ze všech byl zmrzlí asi Bobek, který už nějaký čas rozebíral dojmy s několika dalšími závodníky. Dost jsem se divil, když mi Bobek oznámil, že jsme jediné dvě šlapky v cíli. Od mého vypadnutí z balíku jsem totiž měl za to, že jedu někde ke konci startovního pole. Během chviličky se do mě dala pořádná zimnice a z letargie mě vytrhl jen příjezd rozzářeného Kapra ohlašujícího jeho úžasné třetí místo. Po něm se začali objevovat i další oranžové dresy. Dozvídal jsem další a další zprávy o pádech a defektech, které z boje o bednu vyřadili nejednoho favorita včetně Kuřete a Radka. Dlouho tenhle briefing nevydržel, protože se do všech dávala nesnesitelná zima a každý se šel raději někam zahřát.

Na závěr musím napsat, že tohle bylo těch nejtěžších 79 km, co jsem kdy v sedle zažil. Příští rok, ale na startu určitě chybět nebudu!