Jednoho poloslunného odpoledne se vydávám s Kapříkem a Johnym ku startu PH-Doksy (Závod o kterém jsem četl tolik zajímavých reportáží, jenž má být mou premiérou, na kterou jsem se dlouho těšil). Dohromady se přidáváme ke kolegům z Brandýsa jejichž jména si nepamatuji a společně zanecháváme naši bagáž s převlečky kdesi v domě, odkud nám je má dovéz mistr Vitas.
Cestou k teplárně nenápadně kontroluji TF kolegů a říkám si, co tu pohledávám...

Na startu panuje veselá nálada; 5min. před startem Vitas s bágly stále nikde; 2min. před startem bágly dorazily, beru pumpičku, duši, mobil, sundavám bundu a mažu na lajnu. (Bágly kdesi v jakémsi autě). Uf...
Stále panuje veselá nálada, z davu slyším že už někde na trati prší a věřím, že to téměř v suchu- ,,podjedeme\".
Start opožděn cca o 4minutky, čekalo se asi na ten déšť... :o)

Start...! Pohoda Jazz..., držím se na čele, všude plno nových tváří :o) V Měšicích za to beru, 2x protočím zadní kolo po mokré vozovce a hned mam kolem sebe volný celý jízdní pruh (s klidem to ustávám). To jsem jen ukazoval sílu záběru, tiše si špitám... Jedeme dál, pohoda Jazz..., déšť houstne, přestávám vidět - sundavám brýle. Říkám si, už jsem jel v horším..., ale s kroupy které se objevily v Kostelci jsem vůbec nepočítal. Stále ve špici. Bolí mě oči, tváře, beru brýle, nemá to cenu, tak je opět sundavám (přes kroupy, které zůstávaly za nimi, nebylo vidět vůbec nic). Na dvě vteřiny zavírám oči, úleva, otevírám, moc to bolí... V lese za vsí úleva, ale pro změnu mi zprava vletí pod křídlo Johny. Nerad ho trošku přimačkávám ke krajnici, dostává vyčuhující větví do pusinky a nadává. Promiň kámo, neviděl jsem. Bylo tam volno a ty jsi tam rychle najel.
Na křižovatce před Všetaty přemýšlím:
1) zdali dosavadní výkon má něco společného se sportem pro zdraví (možná potěšení)
2) Nebude li to první závod z kterého odstoupím pro nepřízeň počasí či zranění
3) V jakých výškách uzavírají policisté v předjedoucím vozidle sázky a jaké padají vtípky

Rozkaz zněl jasně: Nesmí projít za žádnou cenu! vzpomínám si a melu kávu dál.
Ve Všetatech liják ustává, bolest opomíjí a tepmo stále Pohoda Jazz... Kuře se jel před Bišicemi provětrat, přemýšlím o nástupu, ale zůstávám v klidu. Bišice na velkou, jede se fajn, záda nesleduju nemam problém. Problém mám pouze s prokluzováním kola v záběru (co se dá dělat).
Natržený balíček slučuje mašinka ,,Byšický Drak\" a jedeme dál. Občas to někdo zkusí, párkrát sjíždím, začínám se (začínají mě) dost smažit na špici. Ve sjezdu mam strach, držím si odstup od jezdců a řadím se do balíku. Řepín na velkou-nemá cenu brzdit, jede se fajn. Na návsi to Kuře bere zkratkou krz záhonek, usměju se (Někde v oblasti Řepína mě nabral zleva Johny (už ani nevím pořádně kde), odsunul mě na borce v pravo, který krutě nadával a já jen tiše držel kolo v rovině a čekal až mě rozevřou. To byla asi odplata, naštěstí to dobře dopadlo. Ten kluk je samá kolize...! :-D ). Na vrcholku se odpočívá a před přejezdem v Nebuželech cítím ostřejší nástup, věším se postupně za jednotlivé borce a sjíždím (stále je odkud brát). Dojíždím za Vokolka před kterým je cca 10m ke skupince. Neodhodlává se, tak shazuji na dvanáctku a sjíždím. Tady někde prý odpad Johny. Opět prší, atak mam strach ve sjezdu do Údolí. Přede mnou je asi 20 jezdců. V údolí jedem v balíčku ani nevím jak velkém (vůbec jsem za sebe nekoukal) a je mi děsná zima (třásl jsem se tak mohutně, až jsem se málem shodil z kola). Děsná bolest od chladu za krkem (a rukou), sklonil jsem hlavu ale ihned narovnal z důvodu obávané kolize. Občas nějaký nástup, občas sjíždím, ale dlouho tahám špice, u Grobiána dokonce s cca 50m odstupem (v balíku děsná zima, proto tolik vášně a machrování)- po pondělním testu na Romanově jsem věděl, že tam už mít šanci (po zmíněných ,,intervalech\") nebudu. Šťasten, že jsme v kopci, nechávám velkou a zvolňuji tempo s myšlenkou, že se to potrhá. Tak pomalu předjížděn borci drtím velkou až k úvodu poslední serpentýny, kde jsem zjistil, že již za mnou nikdo není a trhám se jen já. Shazuji na malou a točím, ale TF brutálně vyletěla k výšinám a tak jsem věděl že je to v p...
V tom Orlik...! brutálně povzbuzuje: makej, máš je na dostřel!, což mě vybuzuje, kluky sice vidím, ale po přejezdu horizontu: prázdno. Makám a dole pod kostkami trojka opět na dostřel. Nejde to. Trojka stále v očích, ale až k Nosálovu sám, dále sjet dvěma borci sjíždíme odpadlíka z trojky a snažíme se bezpečně dojet. V těchto končinách to vůbec neznám (chvílemi jedeme cyklokros, přesněji řečeno MTB pohár), tak řádně spolupracuji a zaslechnu: ještě cca 10min. Po chvíli rychlost stoupá k 50km/h, pak vidím po pravici jakýsi kopec, vdáli ve vsi reflexní vesty. Vzpomenu na propozice - cíl ve stoupání v Tachově. Říkám si: to je asi regulovčík na odbočce do kopce. Omyl byl to cíl. Přesto i tak na 2. pozici v naší čtyřčlenné skupince s kterou jsme dali ztrátu cca 4,5min na vítěze.

V cíli si jen pamatuji na ohromnou zimu, dlouhé čekání na suchý oděv, zraněného Kuřete, který mi po celou dobu spolupráce připomínal domácí Kuře na paprice.

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Největší díky patří Orlikovi za dokonalé povzbuzení, a luxusní cílové zpracování závodu !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

A když nevíte co by, nehledejte v OBI, ale vydejte se do Doks !!! To se nedá popsat, to se musí zažít !!!