Po včerejšku kdy jsem měl v nohách 111km a jeden dost nepříjemný zážitek se mi moc nechtělo ven. Ráno teploměr ukazoval pět stupňů pod nulou. To vše mě utvrdilo v tom, že vyjet není dobrý nápad. Síla Kolikáčovy nabídky na společný výlet však byla silnější. Oblékám se tedy od hlavy k patě do Moiry, pořádně snídám a hurá pro zimáčka.
Když ještě v šeru vycházím do toho mrazu říkám si: Ty jsi ,ale kokůtek domácí! Od nás k Icemanovi to je nejprve 2km sjezd, kde se utvrzuji, že dnes to bude max. na 2hod a hybaj domů. V brdku z Petrovic na Háje se dostávám do provozní teploty a těším se na kvarteto stejných šílenců. U Ice jsem na čas, po chvíli přijíždí Kolíkáč na dětském kole (nízko sedlovka) se zprávou, že Šemda vyspává opičku (přesně tak to neřekl), čekáme chvíli ještě na Jestřába, ten ale není kokůtek tak zůstává doma. Plán je jednoduchý dát 100km (mozek souhlasí, ale tělo si říká po našem: Takú figu, borovů!).
Silnice jsou pěkně namrzlé jedeme opravdu opatrně, vyvaděče z Prahy nám dělá Iceman. Z Hrnčířů jedeme na Dobřejovice kde nás vítá naprosto bílá, zmrzlá silnice. Ice jede jako rozený biker ,takže nám poodjíždí, sám v tom sjezdu jedu jako posraný a čekám kdy lehnu. Sláva, přežil jsem! Za Dobřejovicemi jedeme přes Herink a Petrovičky přes Col de Petříkov do Petříkova. Tady už jsou totální, ale fakt totální sračky! Do toho nám sněží, fouká, jedeme asi 16 až 18km/h a padají první úvahy, že dnešní stovka je silně ohrožena. Přemlouváme Ice ať to stočí co nejdříve k vodě na desetikilometrovou, smradlavou rovinku podél vody. Po vzájemné domluvě se tak děje, točíme to na Křížkový Újezdec, hotel René, je tady pár brdků, Kolík s Icem si neodpustí non stop hláškování (díky za ně J), něco o Rasmussenovi apod. Jet tady samotku už to točím domů. V Jílovém se sníh změnil na mokrou, zmrzlou silnici. Kolíkáč si všímá mého vyteklého ionťáku z bidonu, který mi utvořil po spodní rámové trubce pěkné dva rampouchy. Ve sjezdu přes Petrov do Davle si vzpomínám ,jak tady mrznul Maliňák, my se necítíme jinak. V Davly je krásný, suchý asfalt a i sluníčko se na nás podívalo. Vyčítáme Icovi, kudy nás to tahá J.
Je po deváté máme za sebou něco přes 50km na cestu domů to nevypadá tak jedeme naproti balíku od mostu. Na špici jde vyšvihaný Iceman, který ihned roztáčí tempo nad 30km/h, Kolíkáč střídá když máme vítr v zádech ,tak tempo ještě navyšuje, na mě zůstává rovinka v Měchenicích, kde fouká zatraceně proti a jsem rád, že jedeme 30. Klukům za mnou se zdá tempo pomalé, střídá mě Iceman, který opět točí něco kolem 35km/h, Kolík zase s větrem J, mě už také fouká dobře, tempo držíme až do doby než se u hráze dostává co čela opět Ice a jedeme skoro 40. Naštěstí už vidíme balík proti, obracíme a nasedáme do vyhřátého, smradlavého rychlíku. Chválím si tempo těsně nad 30, potřeboval jsem po tom zápřahu jet aspoň chvíli kompenzaci a modlím se aby na mě nevyšlo čelo. V balíku poznáváme pana ředitele Diabla, který byl na mě oprávněně nasupěný, protože jsem nedal do světa svůj nový tel (Diablo mi psal na můj starý a já neodpovídal…..). Koutkem oka jsem zahlédl také Robina. Cestou do Štěchovic stačím trochu zregenerovat, ale jde na mě hlad. Ještě, že mi Kolíkáč nabízí malťáček, ale hlad začíná být stále zřetelnější. Točíme ve Štěchovicích zpět na Prahu. Tempo je velmi rozumné, takže visím v pohodě. Na Zbraslavi se oddělujeme a jedeme do Vraného, špici tahám jen díky setrvačnosti z balíku, zachraňuje mě obchůdek kde mají sojové řezy! Zkupuju vše co mají a hned do sebe rvu jeden, za druhým. V nohách 90km a díky řezům také nová energie.
Díky kluci, že jste na mě počkali, jinak by jste mě museli asi do Prahy odtlačit nebo bych šel pěšky. Do Vraného klukům za odměny odtáhnu špic, ale dnešním hlavním tahounem byl 100% Iceman. Do Zvole jedeme kašpárka, vzpomínáme na léto, Mamuta (opět propíráme předjetí Gejzy před cílem J). Na vrcholu se do naší euforie přidá vítr, který nás příjemně poplacává po zádech. Už se mi jede fakt dobře, do Břežan jedeme v pohodě kolem 40km/h a rovinku do Jesenice táhne nezlomný, vyšvihaný Ice, řítíme se 45km/h, Kolík orgasmově řvě, no jako na Mamutu! Postupně se nám na tachometru objevuje tížená 100km vzdálenost.
Přes Kocandu, Hrnčíře jedeme spokojeni, za dobře vykonanou prací domů. Mě to ve finále ukázalo 121km, doma přesně ve 12hod, rodinka příjemně překvapená, že už jsem doma (instalatér tam nebyl J). Díky řezům a kolíkově malťáku se mi dojelo dobře, nohy příjemně brní a těším se na další společný výlet.