Nadherne pocasi, pekna trat, vybrana spolecnost. Co by si clovek jeste pral? Vyrazime prez startovni caru s Petrem ve velkem klidu a vedomim toho, ze budeme delat tradicniho zberaka pro odpadliky od rychlejsich skupin. Ale na prvnim kopci zpomaluje Jestrab a ceka na nas. Nu to je kamarad! Dojizdime odpadliky: jednoho, druheho, a zda se ze to je vsechno. Kricim na ne, at se pripoji, ale nejsou schopni ani chytit ten gumicuk. Ale co to je za pocestny pred nami? Neni to Kolbaba? Nu je to Kolbaba! Ptam se ho: jak to jde? A ze rad, ze pojede v tak dobre spolecnosti? Odpovida nejak jednotravrne, v takzvanem a velmi znamem stylu "Srapnel". Na prvnim stoupani u Hradu odjizdi nam Jetsrab. Zacinam kalkulovat, jak se nam ted pojede ve trech. Ale! na konci kopecku na nas ceka. Nu to je kamarad! Vim, ze do kopce jezdim pomalu, a ze sjezdy mne delaji problem, a na prudkych zatackach se vzdy skoro zastavim, abych se udrzel na silnici. Mam sance jen to trosku dotahnout na rovince. Nastesti pro mne je jich tam dost. Na konci druheho kola Petrovi pomalu dochazeji sily a Jestrab nam v kopci odjizdi. Ale! Ve stinku na kopecku na nas ceka. Nu to je kamarad! Petr dela jeste nekolik pokusu udrzet se, ale nakonec zustavame ve trech. Zase stihnoul jsem po dojezdu skocit do auta pro fotak, a Petr jako jediny ted ma krasne cilove foto. Hned jdeme za holkami z SOS, zda se s nimi muzeme vyfotit, a ptame se kolik oni nam dali. Prej celkem dost, ale at si z toho nic nedelame, ze nejsou kvuli tomu na nas nastvani. Tak pokud to takhle vypada v pekle, tak se celkem tesim.