Do Roudnice jsem původně ani nechtěl jezdit. Říkal sem si ,,Co bych tam asi tak dělal?“ Už jen název téhle serie ,,Extraliga Masters“ mě děsil. Nicméně mě Kapr přesvědčil, že 90% závodníků je tatáž banda vytrvalců, se kterou jsem se setkal v závodech Uacu. Sebral jsem trochu sebevědomí a nahlásil svou účast mezi startující šlapky.

Jenomže to jsem ještě nevěděl, že v pondělí ráno zaspím a místo v osm vyjedu až ve třičtvrtě na devět. Můj start byl v tu chvíli vážně ohrožen! Od nás je to do Roudnice nad Labem přes 50 km a celou cestu přes hromadu vesniček s tvrdými rychlostními limity. Musel sem porušit asi úplně všechny, protože ve Vědomicích sem parkoval za pět minut půl desáté, 35 minut před zazněním povelu ke startu. Dodatečně se omlouvám naší pořádkové službě (ještě, že sem nikoho z nich nepotkal), ale touha závodit byla silnější než strach o papíry. Po bleskový registraci a přípravě jsem vyhledal ostatní šlapky a nechal se instruovat o podobě dnešního leteckého dne (to sem ještě nevěděl, co je tím myšleno). Také mi bylo řečeno, že jede každá kategorie samostatně, tudíž jsem se nemohl spolehnout na koučování Léni, který se o to, leč neúspěšně, snažil na Švihu. Jediná šlapka v kategorii se mnou teda zůstala v podobě Maliny. Toho jsem popravdě ještě na žádném závodě neudržel na dohled ani 15 km. Docela jsem se toho bál.

Samotný start se opozdil asi o 15 minut díky dědečkovi organizátorovi, který nutně potřeboval prezenci. Pak už se jen těžko nedalo nevěřit přirovnání k leteckému dni. První kolo jsem se ani nestihl koukat na tachometr, jelo se s větrem o závod. Až při průjezdu cílem jsem si na to vzpomněl a nevěřil jsem vlastním očím. 21 km za 27 minut v průměru 45. Tím se mi rázem zlepšil osobní rekord z časovky dvojic v Kněžmostu, tam jsem jel pouho pouhých 40. Naprosto mě dostávalo nasazení všech v mém balíku, kolotoč se nám pěkně roztáčel už od prvních kilometrů a na jediném kopci (kopečku) závodu se stoupalo v 45km/h. Druhý kolo probíhalo téměř stejně. Teprve ve třetím se závodníci kolem začali chovat jako lidi podléhající únavě. Pro mě už bylo na čase. Stále jsem se sice snažil zapojovat do kolotoče, ale sjiždění mezer bylo stále těžší a těžší. Okruh v pořadí čtvrtý jsem ani moc nevnímal, jen jsem se držel zuby nehty. Připravoval jsem se na poslední okruh, kde jsem se domníval, že bude snaha roztrhat stále kompletní balík. Nic z toho se nevyplnilo a poslední kolo, podle mého soudu, se jelo nejpohodovější tempo. Právě tady se mi ukázala krása našeho sportu. Cyklistika sice není typický týmový sport, ale pomoc bližnímu strádajícímu stejně jako ty sám je naprosto samozřejmá. Díky vedru co panovalo na začátku závodu, ted mnoha zely bidony prázdnotou, ale to nebyla žádná překážka k pořádnému finiši, protože napříč celým balíkem se ti co měli dělili s méně štastnými o poslední hlty svých tekutin. Sám jsem se rád zapojil a rozdělil se s kolegou z Cube teamu o tu trochu co mi v láhvi zbyla. Měl jsem z toho zatraceně dobrý pocit a ani mi pak nevadilo, že mi v závěrečném spurtu nadělil díru, kam by se vešla letadlová loď.

I přes počáteční rozpaky pro mě tenhle závod byl skvělou zkušeností, že existují i silniční závody, které se jedou jako časovka. Ted jen, aby se všem smolařům zahojili rány (Léňa, určitě ví) a ,,bednařům“ se udržela forma a příště vystoupali na stupeň ještě vyšší (Malino, slibuju že příště už za tebou ten balík tahat nebudu).
.-)